Lada u ledu

Ani nevím jak to shrnout, při čtení téhle knihy, se ve mě promítaly různé názory. Na začátku jsem měla problém si zvyknout na tu formu psaní, konkrétně jak je to psané v té osobě, kdy máte pocit, že mluví vlastně o vás. Po čase jsem si zvykla, ale kniha má tak negativní dějové linky, že se mi k ní špatně vracelo. Ten příběh jako celek není úplně hrozný, prostě ze života, ale chyběl mi nějaký uzavřený konec, konkrétně třeba pro primární problém anorexie.

Z knihy na mě vůbec nedýchala atmosféra 70. let. Jediné, co by mě k tomuto období navedlo, by mohly být názvy kapitol (podle písní skupiny Beatles). Na druhou stranu jak se Beatles vztahují k Československu? Ovšem největší problém jsem měla s jazykem. Uvádělo mě do rozpaků, jak je kniha vulgární. Jistě, vulgarismy jsou kořením mluvy, ale na mě jich tu začalo být po těch pár stranách moc. Také se tu až nezvykle často objevovalo slovíčko "no". Pokud by se vyskytovalo pouze v přímé řeči, budiž, ale v pasážích vypravěče by to být nemuselo... Kdybych Ladu u ledu srovnala s Tapetářem, musela bych konstatovat, že Tapetář byl o něco lepší. Nicméně to, co jsem autorce vytýkala u její prvotiny, bych jí vytkla i tady. Posun k lepšímu tedy žádný. Škoda.

Příběh Lady, mladé dívky, která trpí poruchou příjmu potravy. Kniha nám ukazuje, jak s ní dokáže bojovat jak Lada, tak i její rodina, a to vše koncem sedmdesátých let v Československu. Ze slečny se stane ženou a my sledujeme, zda se dokáže poprat se životem. Od autorky jsem četla její prvotinu Tapetář, která se mi moc líbila. Tato knížka si mě však nezískala. Kniha je psána „du formou“, která mi až tak úplně nesedí, ale to je můj osobní problém. Jinak jazyk, slovní zásoba, slovní obraty a krásné věty se mi v knize moc líbí. Co mě také bavilo, tak zmínky o spoustě knížek, které hlavní hrdinka čte, cituje z nich a podobně. Děj je zasazen do oblasti odkud pocházím, tak mi to bylo bližší. Bohužel mi však vadilo spoustu nepřesností, co se týče doby, ve které se příběh odehrává. Něco bylo opravdu hodně zásadní, že mě to rušilo od čtení. Pokud se již použije konkrétní místo a doba, tak by se autorka měla držet toho, jak to tenkrát skutečně bylo. Při čtení jsem měla celou dobu pocit, že se příběh spíš odehrává v současnosti. Téma anorexie mě v knize vcelku bavilo, pohled do duše dívky, která bojuje sama se sebou. Avšak když kniha přešla do druhé poloviny, začala jsem se ztrácet, někdy jsem asi úplně nepobrala, co tím chtěla autorka říci a čtení mě nebavilo. Celkově za mě tedy průměrná kniha, ale pokud autorka bude psát dál, i tak si její další knihy ráda přečtu.