Někdo to udělat musel

Je to první kniha, kterou jsem po prvních desítkách stránek zavřela. I když mám autorčiny knihy ráda, tak tuhle opravdu ne.

Celá kniha je dost zmatená, když už si to sedlo, tak je zas o ničem. Žádné gradováni, stále skákání z příběhu do přítomnosti natáčení, prostě zmatek od začátku do konce. Za mě zbytečné strávený čas, je mi lito, ze si s tim dá někdo práci, ale presto je clovek nucen napsat takovou recenzi.. skoda

Ani na 322 stránce jsem stale nechopila, co je součástí děje, co je příběh herce a co je příběh postavy. Děj i text je sekaný, není dobře pochopitelné, kdo je kdo. Chvilku postavy mluví ve své roli, potom mluví o své roli. Je to takové nešťastné. Nejde ani poznat hlavní dějová linka.Má to být soudní líčení, které se naráz přestane řešit? Vztah mezi dětmi, vztah mezi dospělými? Příběh ani nezachraňují komentáře autora, který říká, že má poslední stránky na zachránění příběhu. Vlastně sám uznává, že si čtenáře už nezíská. Knížka je ztráta času.

Nelíbilo se, na str. 123 jsem to zavřela, nemá to moc hlavu a patu, byla jsem zklamaná a připomnělo mi to, že i poslední kniha Třeštíkove mě vlastně nenadchla.

Tak jo, myslím, že je tohle jedna z nejsledovanějších knih za poslední dobu a čeká se jen na to, jaká že vlastně bude. A za mě můžu říct jen jedno: tohle mě fakt bavilo. O čem kniha je? Vezme nás do prosluněné jižní Francie, kde ucítíte žár na své kůži, ochutnáte zde ten nejlepší croissant a poznáte partu znuděných dospívajících. Před očima se vám rozprostře příběh plný tajemství, který vám nedá spát. Ze začátku je tu hodně postav, hodně jmen a taky lehký zmatek v tom, kdo je kdo, kdo s kým a proč. Ale nebojte, vše si brzy sedne a postavy se stanou těmi, které dobře znáte. Máme tu nejedno tajemství, a to nás nutí číst dál, protože vážně chceme vědět, jak se tohle všechno vyřeší. Neskutečně mě bavilo, jak si autor/ka hraje se čtenářem. Mluví k nám, dává nám úkoly, jsme prostě součástí příběhu. Díky tomu je to jiné, hravé a vtipné. A to i přesto, že je příběh spíše tajemný, detektivní a místy až hororový. Během čtení si skládáme jednotlivé střípky událostí do sebe, až nám vznikne ucelený obraz toho, co se tu odehrálo. I když spousta věcí zůstane i nadále utajených a je jen na čtenáři, co si za nimi představí. Jedno je však jasné. Jakmile dočtete poslední větu, tak vám proletí hlavou myšlenka: „Jo aha, takhle to celou dobu bylo!“ a tohle uvědomění mám v knihách opravdu ráda. Když to shrnu, za mě Velikovsky velký dobrý. Zajímavý, originální příběh, na který jsem myslela ještě pár dní po dočtení.