Vladislav Vančura (1891-1942) je jedním z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších českých prozaiků dvacátého století. Narodil se v Háji u Opavy. Gymnázium navštěvoval v Benešově u Prahy, studium však přerušil a nakonec odmaturoval v Praze. Roku 1921 absolvoval lékařskou fakultu, praxi provozoval na Zbraslavi, po několika letech se rozhodl naplno věnovat literární tvorbě. Na začátku dvacátých let stál u zrodu avantgardního svazu Devětsil, zhruba ve stejné době se stal členem KSČ, z níž byl roku 1929 vyloučen. Za okupace se zapojil do protinacistického odboje, po atentátu na Heydricha byl však zatčen gestapem a popraven. Knižně debutoval roku 1923 souborem kratších próz Amazonský proud, po něm následovala satirická povídková sbírka Dlouhý, Široký a Bystrozraký (1924). Jeho prvním románem byl Pekař Jan Marhoul (1924). Absurdita a tragická grotesknost válečného běsnění je základním motivem knihy Pole orná a válečná (1925). Od tíživého tématu k radostnému životnímu pocitu se autor odklonil v humoresce Rozmarné léto (1926), převedené na stříbrné plátno Jiřím Menzelem, v knize Hrdelní pře aneb Přísloví (1930) a ve svazku povídek Luk královny Dorotky (1932). Také Vančurovy další prózy se staly předlohami slavných filmových zpracování; význačné místo v tomto ohledu zaujímá baladický příběh o středověkých loupežných rytířích Markéta Lazarová (1931), kongeniálně zfilmovaný Františkem Vláčilem. Široce založeným epickým románem jsou Tři řeky (1936), kronikou české společnosti měla být trilogie Koně a vůz, z níž však vznikl jen první díl, Rodina Horvatova (1938). Vančurovo dílo se uzavírá nedokončenou monumentální freskou Obrazy z dějin národa českého.
