Dlouhá trať

Společným jmenovatelem pro všechny povídky v této knize je smrt. Takže je jasné, že to nebude veselé čtení. U V.Hanišové by člověk ale nějaké odlehčení nečekal... zpracování je ale opět úžasné. Z každé povídky si něco vezmete. Ano, některé se vám budou líbit víc, některé méně, ale jako celek opět skvělá práce.

Nejsem zrovna typ, který by měl v oblibě povídky. Vlastně vůbec. Ale jelikož se mi předchozí knihy autorky opravdu hodně líbily, neodolala jsem. Jde o útlou knížku s pár povídkami, které jsou smutné a depresivní. Ani v těchto povídkách se nezapře autorky styl, takže za mě spokojenost, i když to není příjemné čtení. Ale život není vždy veselý a radostný, a tak to je i v knížkách.

Viktorie Hanišová se ve sbírce povídek Dlouhá trať nevěnuje jednoduchým tématům - postavy nacházející vysvobození ve smrti, ať už vlastní nebo se musejí vyrovnat se smrtí někoho jiného. Tematizace ztráty smyslu života nebo naopak nemožnost svůj život změnit nebo ovlivnit minulost. Většinou bez jakékoliv naděje.

Povídková kniha – kniha plná úzkostí, depresí, strachu. Život se někdy zastaví a musí se zastavit i člověk, aby si to uvědomil a rozhodl se, jak dál, nebo zda už to dál nejde... Po třech úžasných románech, přichází autorka s povídkami. Já sice nejsem povídkový typ, ale v tomto případě mně to vůbec nevadilo. Každý jeden příběh Vás okamžitě vtáhne, rozloží, rozbrečí a nepustí. Všechny příběhy jsou silné, dojemné a zasáhnou Vás. Po některých prostě musíte knihu odložit a rozdýchat to, než půjdete dál. Z každé povídky si dokážu představit, že by byla samostatná kniha a všechny bych si přečetla. Moc mě baví autorčin styl, velice dobře se čte, okamžitě Vás vtáhne do děje. Na povídkách je vidět, že ani nepotřebuje moc prostoru, aby Vás příběh získal. Takže pokud se chcete zamyslet, pokud si chcete pobrečet, pokud se chcete nechat rozložit, pokud milujete knížky Viktorie Hanišové, určitě si ji přečtěte. „Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte.“