Zvláštní pocity po zvláštním koláči

Luxor12. 7. 2013Žádné komentáře0430

Do děje jsme vtaženi v den Rosiných devátých narozenin ve chvíli, kdy pomáhá mamince upéct svůj narozeninový, citronový koláč (hned na začátku je tedy vyřešena záhada s neobvyklým názvem knihy). Když Rose koláč ochutná, zjistí, že v něm dokáže rozeznat pocity své matky. Postupem času si tuto svou teorii potvrzuje: dokáže cítit emoce lidí, kteří jídlo připravovali. Devátými narozeninami tak začíná pro Rose jiný život, který jí nabízí zcela nový pohled na realitu. Zdánlivě ideální rodina ukrývá totiž více tajemství a bolesti, než se na první pohled zdá. Díky tomuto jedinečnému “daru” (nebo prokletí) přichází Rose na matčinu nevěru, bratrovy nevysvětlitelné úniky ze světa a otcovo úmyslné přehlížení. Nejhorší na tom všem je, že není v jejích silách tuto situaci nějak změnit. Jediný, kdo věří v její zvláštní schopnosti, je bratrův kamarád George, který jí dokáže poskytnout alespoň trochu podpory a útěchy, jinak je ale na vše sama.

A teď přichází ta chvíle. Chvíle, kdy se musím rozhodnout, jestli mám ke knize spíš pozitivní, nebo negativní postoj. Po pravdě řečeno to totiž nevím. Jediné, co jsem po přečtení cítila, bylo rozčarování, které stále trvá.

Nemyslím si o sobě, že jsem, co se týče četby, nějak konzervativní, ba právě naopak. Snažím brát příběh se vším všudy, se všemi podivnostmi a zvraty. S citronovým koláčem jsem ale šla až za hranice mé čtenářské tolerance.

Vždycky, když váhám mezi několika možnostmi, využívám seznamu pro a proti. Dělám to tak se vším, tak proč to nezkusit i tady?

Co se mi líbilo na citronovém koláči?

nepředvídatelnost – už jsem ji zmínila a je to první a velký klad celé knihy
čtivost – souvisí s nepředvídatelností, čtenář prostě potřebuje vědět, jak kniha dopadne
fantazie – autorce rozhodně nelze upřít notnou dávku představivosti, aby do tak typického prostředí vmáčkla nadpřirozené prvky
mystika – “koláč” je prodchnutý tajemnem, trochu mi to připomíná styl Josteina Gaardera a jeho Dívky s pomeranči

Co se mi nelíbilo na citronovém koláči?

poslední stránka, respektive věta – četla jsem ji několikrát, dokonce i nahlas, ale jednoduše jsem ji nepochopila, což může být dáno překladem, nebo mou nepozorností, ale myslím, že zrovna u knihy tohoto rázu by mělo být jasné, co měla autorka na mysli
uvozování přímé řeči – chybějící uvozovací znaménka u přímé řeči měly určitě ještě více ozvláštnit celý příběh, ale čtenář se pak mnohdy neorientuje v dialozích mezi postavami
fantazie – je uvedená už v pozitivech, ale tak, jak pomáhá příběh dotvářet, ho chvílemi i ničí (obzvláště ve chvílích, kdy popisuje mizení Rosina bratra)
vykreslení psychologie hlavní postavy – občas mě zaráželo, že devítiletá Rose myslí stejně jako Rose ve dvaceti letech, ale to už se v tom možná jen moc vrtám

Sečteno, podtrženo, je to nerozhodně. Takže já jsem v podstatě pořád tam, kde jsem byla a ke knize zaujímám neutrální postoj. Na vás ostatních zbývá, abyste si udělali svůj vlastní obrázek.