Národní třída sleduje příběh Vandama, kluka, který je přesně tak hloupý jako jeho přezdívka. Abych to trochu zjednodušil: celých 150 stran pokrývají jeho hluboké úvahy o jilmu, otcích stavitelích a posilování, přičemž sem tam dokonce prohodí i nějakou tu větu, protože se očividně nějakým zázrakem naučil i mluvit.
Problém, který s knihou mám, začíná a končí právě v postavě Vandama. Ten kluk je vděčným hrdinou, protože to rozhodně není ten typ, jehož největším dobrodružstvím by byl nákup rohlíků a mléka. Jenže jeho charakter, byť nabízí tolik možností jak exhibovat, je prázdnější, než se na první pohled zdá. Je jen skořápkou, kterou jeho vlastní neschopnost a omezenost (natolik čecháčského původu) vyplnila mongoloidními představami o sobě samém jakožto Posledním Římanovi. Je to ale ve finále pouze duševní vata, která se točí kolem jeho existence a která jí dodává falešnou hloubku. Falešnou, protože Vandam je ve skutečnosti prvotřídní troska, která si pro svoje mrzké hodnoty musí najít opodstatnění a omluvu, což činí nejjednodušší možnou cestou, tolik příhodnou karikaturám jako je on. Ano, na scénu přichází nacionalismus, Hitler, Římané a jilmy, kteří z Vandama dělají vlastně jen citlivého kluka, který brání bažinu před nájezdníky z centra.
Problém je v tom, že Rudiš vsadil všechny svoje karty na postavu a formu, přičemž očekával, že to dodá ději patřičnou plastičnost. Není to něco, co by se dalo vytknout, on to podle všeho musel udělat, protože aby byl Vandam přesným vzorem tradičního českého pseudo-nacisty/křupana, co sedí celý dny v knajpě a sem tam si v neděli ze srandy zahajluje, musí mít tuto nebo podobnou základnu. Problém nastává při otázce: a zajímá mě tenhle člověk vůbec? A je tahle forma ještě vůbec šokující?
Pakliže si na tyto otázky (zcela logicky) odpovím ne, pak se Vandamovi kolovrátkové, postižené ideje, které neustále opakuje, stávají otravnými a vysilujícími, byť je jazyk knihy v několika momentech svižný a poeticky upřímný a neotesaný, co se týče dialogů. Vandamovy odbočky do minulosti, především k jeho otci a k němu, klukovi, co plakal na balkoně, mě vyloženě iritovaly – iritovaly, protože se mi snažily vnutit pocit, že ten kluk má nějaký to srdce a že si možná zaslouží i nějakou tu lítost, nebo druhý soud. Nefungovalo to, protože Vandam je černobílá figurka a násilné hledání soucitu skrz flashbacky, působilo rušivě – i tady nakonec zvítězila forma nad obsahem.
Ztotožnit se potom s takovou postavou je minimálně obtížné. A v případě až násilné Ich formy, kterou Rudiš zvolil, je to velmi na obtíž. Ano, existují literární hrdinové, kteří přímo vyžadují, aby je čtenář neměl rád, aby cítil odpor. Kdybych v průběhu čtení cítil zhnusení a na konci Vandama bytostně nenáviděl, pak bych zřejmě uznal, že se Rudišovi povedlo napsat skvělé dílo. Jenže já nepocítil vůbec nic. Pocit vzrušení po přečtení jsem měl asi takový, jako kdybych hodinu krájel brambory. Závěrečná “pointa”, pokud se to tak dá nazvat, ústřední postavu nijak nedémonizovala – naopak z ní udělala ještě daleko většího hlupáka a chudáka. Nehledě na to, že drama jedince popisovaného v knize v tomto století už nemůže nejen šokovat, ale je už obecně neschopné vyvolat byť jen pozdvižené obočí. Dřív než dojedeme do IKEA na nákup, zapomeneme anarchii i revoltu, kterou nám autor do hlavy nacpal.
Jediné, co se nakonec dá Národní třídě uznat, je obraz, který vrhá na českou společnost. Je to obraz dvojí. Jednak ukazuje pokřivenou realitu, kterou vidí nacionalističtí pijani a bezmozci. A pak je tu také realita otupělosti. Ta se projevuje tím, že knihu dočtu, položím a zapomenu. Protože lidí jako je Vandam je kolem nás tolik, že už nestojí za řeč. Možná že ta finální otázka měla být: Měl bych tím být znepokojený? A je to moje chyba, nebo autora, že je mi to putna?
Hodnocení: 40 %
Autor: Lukáš (Palác knih Luxor, Praha)
Zdroj obrázku: Jaroslavrudis.wordpress.com
Napsat komentář