Na příběh o Noemově arše si pamatuji jako na hezky ilustrovanou stránku z Bible pro děti. Ani paní katechetka v hodině náboženství neměla snahu se nadbytečně věnovat mým dotazům, jak to v arše vypadalo, co se dělo mimo ni a jestli teda jako všichni zemřeli a všichni pak ostatní pocházeli z jediné zbylé rodiny. Z biblické potopy se stal jen jakýsi útržek, neškodný, pouze konstatující, že Bůh seslal na hříšníky trest, Země se hezky vyčistila, proběhl restart a jelo se nanovo.
Aronofsky však v látce vycítil potenciál. Mohl se poautorsku věnovat notně kontroverznímu střetu dobra a zla a současně nalákat z Hollywoodu peníze, neboť přece potopa hezky souzní s oblibou v katastrofických blockbusterech. Výsledek se mnohem více blíží k tomu prvnímu, co do rozpočtu si ale pravděpodobně nezadá se spektákly, které v notně větší míře u(spo)kojí chutě masového diváctva. Čímž chci jen naznačit, že Noe trošku nešikovně koketuje s úmyslem velkoformátového nitroponoru do rozhárané duše člověka, který v sobě vytlačuje soucit honbou po (slepé?) spravedlnosti. Zasloužené katarze se ale nedočká ani jedna z rovin. Na hollywoodskou podívanou se zde nachází velmi málo velké akce (záběry na potopu vlastně ani moc neočekávejte), na stranu druhou z různých schémat vycházejí a autorskou rovinu filmu zaplevelují předvídatelné dějové krůčky a mainstreamově čitelná typologie hrdinů. Noe pak vypadá jako hybrid, který neví, co přesně chce.
Což by vlastně mohl obhájce filmu brát jako kongeniální souznění s tématem filmu. Zdá se totiž, že ani Noe moc neví, co by. Co znamenají nejrůznější záblesky, které jej budí ze sna? Co znamená vize konce světa? Co vše má tedy zachránit? A jestli je dobře, když věří, že má se špínou světa zemřít i on a celá jeho rodina, ať má Země konečně od lidí, jež se Bohu prostě jaksi nepodařili, klid. A právě ona rozpolcenost vévodí celému filmu. Zdá se, že Noe jde za cílem pevně, ale rozhodně nehodláme uvěřit, že by došel až tak daleko, jak coby vykonavatel Boží vůle hodlá zajít. (Už právě proto, že jde o hollywoodský film.)
Nejfunkčněji ze všeho proto působí roztříštěnost etického hlediska: jak se na trest a na následné jednání Noa dívat. Utká se zde soucit se spravedlností, otec se soudcem. A my tak můžeme řešit, kdo si potopu zasloužil, zda s hříšníky měli být zaplaveni i nevinní, zda vůbec někdo jako nevinný existuje.
Noe ve svém finálním tvaru působí trošku jako úvaha, trošku jako pobídka k diskuzi, trošku jako zjednodušená agitka (například ve prospěch vegetariánů). Je vlastně velmi pikantní (a překvapivě příjemné) slyšet přímo z úst režiséra v jednom z bonusových dokumentů názor, že hollywoodským studiím nejde o preciznost, protože se vše tou jistou míru lajdáctví zprůměruje a dostane do tvaru, který osloví více lidí. Postěžuje si na fakt, že scénář píše roky, vše se pečlivě připravuje, buduje, aby pak drahá scéna musela být natočena do půlhodiny. Ostatně podívat se na hodinový materiál k filmu rozhodně doporučuji. Už proto, že se v něm jen velmi málo věnuje hercům a nějakým zážitkům, a prostor dostane až jakási únava z natáčení. Z Islandu, kde si počasí dělá nepředvídatelně, co chce, z potyčky s hektolitry deště a umělým osvícením. Po zhlédnutí bonusů pravděpodobně nebudete mít film Noe raději, ale alespoň trošku se usmíříte s autory filmu.
Hodnocení: 70 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář