Maigretova gangsterská partie

Cože? Mafie chce mít v Maigretově revíru dobré bydlo? Zamítá se! Plískanice nuzného poválečného roku popudily Maigreta k zádumčivosti a na náladě mu nepřidává ani případ ukradené mrtvoly z rue Fléchier v IX. pařížském obvodu. Zásoby komisařovy trpělivosti odčerpal jednak zapšklý inspektor Lognon, jenž se k únosu těla nachomýtl a v řešení záhady vidí šanci na docenění své pedanterie, jednak madam Lognonová, která Maigretovi vymluví díru do hlavy, ačkoli pouliční přestřelka ještě ani nevypukla. Situace se však povážlivě vyhrotí, když detektiv od kolegy z FBI zjistí, že parta amerických lupičů si udělala z Paříže rejdiště pro vyřizování účtů. Jenže podcenila elán příslušníků Sûreté. Partie s mafiány zavede policisty do vypečené italské restaurace, k belgické poběhlici, k nadmíru podivným novomanželům a do penzionu Na dobrém bydle. Pouze jistý vysoký blondýn při zátahu Maigretovi zaclání snad ještě protivněji než horlivec Lognon...

V předloze k filmu Komisař Maigret zuří (1963) s Jeanem Gabinem v titulní roli se mistr detektiv z nábřeží Zlatníků poprvé utkává s organizovaným zločinem ze zámoří.

„Co čtu? Celého Simenona. A sotva dojdu na konec, začnu zase znovu. Tak je to skvělé.“ – Claude Chabrol, francouzský filmový režisér.
„Přidejte k rozmarnému Gershwinovu Američanovi v Paříži štěkot gangsterských samopalů a máte symfonickou báseň v tónině noir. A tak věrohodnou, že kdyby nebylo komisaře Maigreta, vztahy Francie a USA by se značně nahlodaly…“ – L’Intransigeant .
„Audioknižní řada je vydařená nejen díky spisovatelskému mistrovství a důvtipu Belgičana Georgese Simenona, ale i díky podání Jana Vlasáka, který jednotlivé příběhy ztvárňuje do zvukové podoby výstižným a okouzlujícím způsobem.“ – Právo.

„Ani jednomu z nich ve skutečnosti nebylo lehko u srdce, protože se nepohybovali na známé půdě. V běžných případech dokázali téměř s jistotou uhodnout protivníkovy reakce. Až na výjimky znali každou sortu zločinců. Tihle však používali metody, které je vyváděly z míry. Jednali rychleji. Tato rychlost v rozhodování se dokonce jevila jako jejich hlavní rys. Zároveň se však neváhali ukázat, jako by skutečnost, že policie zná jejich totožnost stejně jako jejich činy a gesta, neměla v jejich očích žádný význam.“ – ukázka z textu.