Láska, vzdor a smrt

Z komentáře Zuzany Kočové k původnímu LP albu 1 18 0773 "E.F.Burian Láska, vzdor a smrt" vydanému v roce 1970 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Burianova láska k životu, horoucí a rozezpívaná celým jeho dílem. Lyrik, říkají o něm někteří. A přece je tahle jeho láska vždycky provázena tvrdým vzdorem proti hrozící smrti. Neboť kráse hrozí zánik, čistotě pohanění, důvěře zrada. A Burianův zpěv i verš i divadlo: každý umělecký čin bouří proti jakémukoliv bezpráví na člověku. "Láska, vzdor a smrt", balada navazující na jeho "Vojnu", jako by přes čtyři a půl roku vězení a lágrů propojovalo obě velká období Burianovy tvorby: prudkých sedm let rozmachu avantgardního divadélka D 34 před válkou a poválečné, dvakrát tak dlouhé a daleko obtížnější období, volající po klidném, širokém zrání umělce, tak předčasně a tragicky ukončeném. Materiály k "Lásce, vzdoru a smrti" počal si Burian vybírat už před svým zatčením, dílo dokončil a uvedl v prvních letech své vášnivé důvěry v nový život, vyrvaný válce, v roce 1946. Tehdy dvaačtyřicetiletý umělec, vězeň, který tolikrát "prošel branou smrti" a nevzdal své lidské důstojenství, rozezpíval tu širokou vroucí touhu mladých lidí všech věků po lásce, zvýraznil sílu vzdoru jako pojem hrdosti člověka, odvážil se bezprostředního dialogu se smrtí jako se spravedlivým zrcadlem lidského svědomí. Vyjádřil svým typickým způsobem, vyrůstajícím z pevných kořenů lidu, jeho moudrosti a fantazie, svou nezničitelnou důvěru v záchranu nejkrásnějších lidských hodnot, ve věčnost života na zemi, kde pokrytectví, zbabělost a zrada tak snadno dovede zabíjet... Emil František Burian (*11.6.1904 – †9.8. 1959)