Blázen na hoře

Jsem blázen na hoře. Nikoliv Stařec z Hory. To vůbec ne. Blázen na hoře je nahoře. S policemi plnými literárních duší. (Až umřu, vyvalí se ze mě zásoby písmenek. Státní hmotné rezervy.) V noci se z nich páří a blázen je v mlze dezorientovaný. Ale baví ho to, i když přesně neví, co je vlastně jeho perimetr.
Někdy v letech 1962-1964 se mnou matka jezdila autobusem k očařovi. Mám od narození jednu čočku rozpitou do duhovky (setkání se ženami podobného osudu možné…) a nosil jsem brýle s takovou tou klapkou. Pak jsem to viděl u koňů. Když babičce vozili uhlí, na které měla nárok, neboť děda Filip byl strojvůdce, tak se Fuksa zastavila, klapku měla v pohotovostní poloze a uhlíř lopatou z vozu sypal uhel na chodník. Některé balvany měly přes deset kilo, a pak se to muselo rozbíjet kladivem. Byly plné pyritu a já si ve sklepě mohl hrál na zlatokopa.
Tyto zápisky obyčejného pětapadesátníka jsou tentokrát z náprsní kapsy (nebo možná z kapsičky červených trenek, na které býval obrázek závodní motorky). Některé vyšly, některé jsou přesáté a některé jsou nové. Ale co to proboha znamená, to "nové"?