Zpíváš jako bys plakala

Zuzana Kultánová – Zpíváš, jako bys plakala

Kolik osob může člověk milovat, ptá se hrdinka Andrea, která uvízla mezi dvěma muži. Autorka oceňovaného historického románu Augustin Zimmermann se po letech vrací s příběhem o současné mladé ženě, která dospívala v 90. letech. Nejprve chudá studentka, pak žádoucí milenka, a nakonec pochybující manželka a matka touží po „obyčejném životě“. S brutální upřímností se přiznává ke svým pokleskům i selháním a nebojí se také odhalit temnou stránku mateřství.

Knihu Zpíváš, jako bys plakala od Zuzany Kultánové u nás pořídíte zde.

Tuším, že byl listopad, pátek večer. Jaký jiný den, pátky byly naše. Centrum bylo vylidněné. Nebe nad ním ztěžklé, ocelově šedé, vzduch štiplavý, pálil v hrdle. Město vyhlásilo inverzi druhého stupně a doporučilo občanům, zejména dětem a starým lidem, nevycházet. Seděla jsem v prosklené kavárně a čekala, až vyřídíš jakousi pochůzku. Byla jsem nervózní a napjatá, zaháněla jsem myšlenku, že přesně tady bych sedět neměla. Sledovala jsem servírku za barem. Ťukala do mobilu a tvářila se lhostejně.

Chvíli jsem pozorovala ulici, byla jsem tady dva měsíce, neznala jsem tohle město a lidí jen málo. Šla jsem se zkontrolovat na záchod. Je to dobrý. Vrátila jsem se zpět na své místo, sedla si jak školačka, ruce se mi trochu chvěly, zachvátila mě úzkost. Mrkla jsem na mobil, ještě pořád mám čas. Nemusím to přece dotáhnout do konce. Nikdo to po mně nechce. Tlouklo mi srdce, ale zároveň uvnitř mě, abych tak řekla vznešeně, protékal jakýsi temný proud, cítila jsem zkrátka pach krve, a to jsem potřebovala. Tehdy jsem si ještě myslela, že to voní tvoje krev. Už jsme takhle spolu jednou seděli. Po vydatné e-mailové korespondenci, pozvals mě na večeři, prý ti přijdu zajímavá. Po večeři jsme šli do putyky, kde se scházeli pankáči i lidi, kteří si nevšimli, že osmdesátá léta už dávno skončila.

„Kolik ti vlastně je?“ zeptala jsem se a odpověď mě nepotěšila. Nahlas jsem ti ale vykládala, že věk se přeceňuje.

„Co vlastně studuješ?“

„Nic, co by stálo za řeč.“

„Takže humanitní obor?“

„Čeká mě pracák, půlúvazek a chudoba.“ Smál ses, rozesmála jsem se taky.

Byl to celkem hezký večer, po dlouhé době jsem na chvíli zapomněla i na Davida a říkala si, že ty máš všechno, co David neměl: pozornost, empatii, nadhled. Bez ostychu jsem ti dala najevo, že můžeme jet k tobě. Ještě ne, řekls. Všechno by se pokazilo. Bylo mi to jedno. Teď nebo příště. Záleží na tom? Když jsem za sebou o pár hodin později zaklapla dveře pokoje na koleji, dlouze jsem se sprchovala. Byla jsem nasáklá kouřem.

Čtyřicet dva let. Když bych se rozhodla mít děti, bude ti přes padesát. Proč hned myslet na děti, řekla jsem si.

Ptal ses mě, jak se mi líbí město. Nelíbí. Zajímalo tě, proč tady jsem. Dlouhá historie. Měla jsem být někde jinde? Mám tady nějakou kamarádku? Ano. Ne. Tvářil ses chápavě. Znám se jen s Vojtou, vyhodili ho ze školy, tak šel se mnou sem, dostal se na fakultu umění. Trochu ses ušklíbl. Nechtěla jsem zůstat v Brně, no kvůli chlapovi prostě, víš, jak jsem ti říkala – jo, vím. Mlčela jsem a pozorovala mladé lidi s tunely v uchu, v mikinách, jak hrají fotbálek, piva vyskládaná na stolečku vedle. Co tady sakra děláme. Neměla bych tu být spíš s nimi? Nechtělo se mi ti nic říkat, nestála jsem o to, abys viděl, že jsem osamělá. Tobě to stejně neuniklo. Možná jsi už v duchu přemýšlel, jestli mám těch večerů volných hodně. Mám. Dost jsme toho vypili. Vypadals jako někdo, kdo by dokázal moji přítomnost ve svém životě ocenit. V noci se mi zdálo o Davidovi a druhý den jsem měla mizernou náladu. Neměla bych si z tebe dělat převozníka, přemítala jsem na přednášce, ale zároveň mě zajímalo, jaké to je s dospělým chlapem. To mě vážně zajímalo tak, že jsem ti odepisovala víc než vstřícně. Lidi na ulici si mě občas prohlíželi za sklem, cizí lidi, cizí město. Nikdy jsem neměla problém seznamovat se, ale teď jako bych se oddělila sama od sebe, měla jsem pocit, že moji bolest nikdo nepochopí; ve skutečnosti ani nikoho nezajímala. Občas jsem se vyspala s Vojtou, ale nebylo to k ničemu. Obráželi jsme spolu kluby, někdy to byla zábava, Vojta přivedl výstřední lidi z fakulty umění a já poslouchala, na jakých projektech pracují, občas mi někdo donesl fotku, co udělal, to bylo pěkné, jenže Vojta nebyl David, který konečně žije v Brně život, jaký chtěl, s holkou, jakou si přál. Ta holka se s ním bude mít dobře, David jí dá všechno, co mně dát nechtěl.

Sdílet