„Vylil jsem se. Úplně. Je tam všechno.“ Ukázka z knihy Duše národa od Marka Prchala

Nejznámější český marketér. Tvůrce bezprecedentních kampaní. A taky spolutvůrce fenoménu Babiš. Kontroverzní marketér Marek Prchal deset let rozděloval národ – ať už vás ale jeho kampaň uvrhla do kteréhokoliv ze dvou nesmiřitelných táborů, na nahlédnutí za její oponu je zkrátka něco fascinujícího… Přečtěte si ukázku z nové knihy Marka Prchala Duše národa!

Já nejsem váš produkt

Nikdo se tomu nevyhne. Nikdo z klientů. Z kandidátů.
Z šéfů. Z těch, co do toho jdou na svý triko. Na svý jméno. Na svůj ksicht. Z těch, co medializujeme, jimž vytváříme positioning, z nichž děláme newcomery, challengery a pak za skřípění zubů a nekonečného mrhání zdrojů dlouhodobé lídry.
Páteře se bortí, stojí to nesmysl, psychicky je to extrémně vyčerpávající, nijaké, stále stejné, nemůžete než hrát pořád tutéž hru, nesmyslně podrobně vyhodnocujete i ty nejmenší podněty, přiřazujete jim váhu, tvoříte modely.
V jedné chvíli ho nasere fixní idea, že jste ho vytvořili vy.
Což je nesmysl. Vy jen kultivujete, inspirujete, nosíte nápady, hádáte se.
Jakmile začnete být trochu známý, tak už se klient setkává s tím, že to celé vymýšlíte vy a on to jako blbec jen hraje.
To naštve. Spolehlivě. Chtějí se vůči tomu vymezit, emancipovat. Většinou udělají v této fázi doslova cokoliv jiného, než jim řeknete, že dělat mají.
Protože JIM nebude tady nějakej blázen, co něco vykřikuje, rozhazuje rukama, říká popkulturní citace a volá jim nápady v sedm ráno nebo v půl dvanáctý v noci, říkat, kdo jsou.
Začnou řvát: „Já nejsem váš produkt.“
Bezva období. Dá se překonat. Je fajn, když nastane, protože víte, že je to tady. Dobrý, že nechlastám.

Chlast

Vyhýbavé odpovědi

Jsem hroznej. Dokážu po letech v politice poznat vyhýbavé odpovědi, a ještě na to upozorňuju. Jsem strašnej hajzl. Nebavte se se mnou. Anebo odpovídejte přímo. Nevím, zda to umím já. Ale pokouším se o to. Teda aspoň doufám.
Poznám odpověď o nepatrný moment později. Poznám tón hlasu. Poznám, když se usmějete místo toho, abyste odpověděli. Spousta lidí to umí. Ženy to umí. Jsou dokonalé.
Mají na to právo, říkat vyhýbavé odpovědi, aby získaly čas.
Mají právo získávat čas.
Volit si pro odpověď čas i podmínky, jaké chtějí.
Jen vám říkám, že to poznám, a je to něco šíleného.
Já se to naučil zarážet poker facem. Ale to je někdy dost práce. Lepší je to říct rovnou. Abyste říkali rovnou, musíte žít v souladu se svým svědomím. Často si říkáte, že někoho nechcete zranit, ale ve skutečnosti máte jen strach z konfliktu a necháte jet situaci dál, aniž protistrana co tuší.
Já při vyhýbavé odpovědi konstatuju nahlas: „Hm, vyhýbavá odpověď.“ Většinou to zafunguje a dostanu víc. Pokud to nefunguje, dostanu i tak často, co chci. Což není identické s tím, co bych si přál, přirozeně. Ale je fajn vědět, že to je menší průser spíš než větší. Je fajn vědět, že je to velký průser – a je to venku. Je fajn vědět, že už mě nemiluješ. Blbě se to říká, neboť pak už mě nebudeš mít na hluboký povídání.
Poskytuju de facto „službu hlubokého povídání“ těm, které miluju – a kteří milují mne.
Umím ji proto, že jsem se rozhodl si to dovolit. Dal jsem si svolení. Žít jakkoliv, žít šíleně, žít proti názorům všech.
A moje expozé u Babiše tomu pomohlo. Bylo to sám proti všem. Takřka. Pro rodinu jsem byl stále táta, ale vyjít ven znamenalo ocitnout se ve válečné zóně.
Zastavovali mě lidi, chtěli mi říct, co si o mně myslí, či to rovnou říkali. Roky jsem držel neměnný zvyk, že jsem se s nimi dal do řeči. Cílem bylo vždy končit podáním ruky. A pokud nebyl subjekt úplně na sračky, myslím tím ožralej, tak to vždy vyšlo. Častokrát rozhovor přerušilo, že subjekt už fakt musel jít. Já jsem se v práci omluvil, pokud mě sháněli.
Řekl jsem, že jsem měl rozhovor s voličem.
Ale tyhle historky jsou dneska už starý šrot a málokoho dojmou.
Faktem je, že naštvaní lidi nikdy neměli vyhýbavé odpovědi. Začínal jsem vždy stejně, koho jste volili v posledních dvou volbách do Sněmovny? Na té otázce jsem trval, a když musel subjekt jít, vzal jsem si kontakt, přidal na Fejsu nebo kdekoliv, a pak, kdykoliv si chtěl povídat, opakoval otázku.
Bylo půvabný, jak se báli odpovědět. Měli dojem, že jim vymažu mozek nebo že jsou objektem v průzkumu, který způsobí v důsledku něco příšerného.

Kanonáda sraček

Milí kandidáti, vaším úkolem v tento poslední týden je disciplinovaně říkat vaši message, ať se děje cokoliv, doslova cokoliv.
Když vybuchne atomovka nebo přistanou mimozemšťani. Prostě si říkám svoji message a na nic nehledím.
Nekomentuju atomovku, nekomentuju mimozemšťany, jedu si to své.
Nejméně ze všeho hledím na to, jak se cítím a co říká moje okolí. Vaše bublina vám v ničem nepomůže, většinou spíš škodí. Chce to ledový klid.
Jo, kdyby tak na Slovensku věděli, čemu jsme čelili v Česku.
Podle mě by se rozplakali a dali by mi státní vyznamenání. To bych měl podle mě dostat i v Česku. Za záchranu obyvatelstva.

Koberec

Deset let jsem si hrál s cílením na Facebooku. Nebylo to úplně vyvinuté pro desetimilionovou Českou republiku s jejími malými kraji a krajskými městy. Bylo to spíš pro třísetmilionovou populaci ve Spojených státech, kde se dá dobře segmentovat.
V Česku je segmentování drahé, pokud chcete cílit třeba geograficky.
Lidi za mnou chodili deset let a ptali se, jak si mají naboostovat příspěvek. Říkám, jede vám organicky?
No, zatím ne, ale kdyby se ukázal víc lidem…
Tak to vůbec.
Základ je koberec čili cílit na všechny. Kobercový nálet.
Taky se tomu říkalo „Drážďany“. Odborný žargon. Všechno vybombardovat. Nejradši u toho sedím, minimálně tak dvakrát až třikrát denně, a koukám, kde jsme efektivní. Efektivní jsme tam, kde jsme levní.
Levní jsme, když jsme sympatičtí.

Přejet babičku

Když je vám politik, člověk, celebrita, byznysmen sympatický, tak mu odpustíte, že právě na přechodu přejel babičku.
„Neměla tam lézt! Je to nepříjemný, ale stane se. On je hodnej!“
Není vám sympatický? Jakoukoliv maličkost vykládáte jako důkaz o tom, že nemá existovat. Nemá nárok na život.
Proč ještě dýchá? Měl by se sebrat a jít se zabít. Proč se nezabil? Proč otravuje? Skandál!
Tohle všechno říkáte, když se na něj díváte, vpíjíte se do něj pohledem, jste pobouřeni. Naplňuje vás to. Hněvem. Spoustou emocí. Milujete být pobouřeni. Máte pocit, že žijete.
Nic šíleného se neděje, ten chlápek nic neprovedl, maximálně řekl někomu nějaké ostřejší slovo.
No bóže, to je toho.

Dno politické kultury

Zrovna slyším na Info.cz, jak tam kluci Vráťa s Honzou brblaj, že se Babiš ve Sněmovně úplně odbrzdil, že tykal ministrovi a řekl mu, že je nula. A že je to dno politické kultury. Kluci se OBÁVAJÍ. To je teď nejpopulárnější žánr. OBÁVAT SE. Na to vám nikdo nemůže říct půl slova.
„Útok na televizi a rozhlas mu může vyhrát volby,“ čtu v křiklavém titulku.
Jasně, kluci. To se dělalo vždy. Dělají to i vaši. Dělá to i SPOLU. Nejsilnější post na Facebooku k volbám 2021 byl od Víta Rakušana, který v té době Babišovi tykal a řekl, že ho sundají. Totéž Martin Jaroš. Jazykem Klementa Gottwalda. Padesátá léta do nás vrostla. Rakušan i Jaroš jsou mladší než já. Přesto nějak nahmatali, nasáli, stáhli z prostoru věty, které smrdí krchovem. Plnými křišťálovými popelníky na ÚV, Tatrami 613, Volhami a razií StB ve čtyři ráno na razii u Němcových v Ječný.
A to je, prosím, pěkně, liberální omladina.
Zkrátka, jakmile spíkr nabere ode dna, publikum to ocení.
Skvělý, kluci z Infa, že nehodnotíte kromě tý kultury i politiku jako takovou. Aktuálně není moc hodnotitelná, co?
Vrací se mi stará myšlenka, že všichni tihle lidé by nejradši, aby Babiš nebyl v politice, aby neexistoval. Roky ho obviňovali, že je zloděj. Hle, je nevinný. Celou dobu byl. Roky ho obviňovali ze střetu zájmů. Hle, je to pryč. Co zbylo? Estébák.
Fakt? Jeho podpis na vázacím aktu máte? Ne, že. A jestli ten soud v Bratislavě rozhodne, že je vedený neoprávněně, co vám zbyde? Že nemá politickou kulturu?
Budu ho patrně zase volit, pokud si tedy neupatlám něco vlastního. Vždycky jsem si volil, co jsem si upatlal. Vždycky jsem používal produkty, pro které jsem dělal nebo dělat chtěl.
Je to základ naší branže, pokud jen nechodíte do práce a neděláte safe rozhodnutí.
Je mi záhadou, kam budu chodit do práce já.

Klientka

Ozývají se mi ženy. Chtějí mé služby. Nic moc o mně nevědí.
Nebo vědí svoje, ha ha ha, pardon.
Kouknou a vidí.
K tomu mám příhodičku. Kdysi jsem seděl se svojí ženou u televize, kde vystupoval můj blízký kamarád, skaut, co nikdy neřekl sprosté slovo. Přítel Václava Havla. Říkám jí, co Ty na něj?
„To je čůrák!“
Vytočil jsem se. Jak to můžeš říct, přece ho vůbec neznáš?
„Jednoduše. Kouknu a vidím.“
Čili, milé ženy, vy prostě kouknete a VÍTE.
Asi je to moje další předurčení, dělat ženy. Od odchodu od Babiše přicházejí. Proaktivně.
Ale mě zas tak nezajímá, co chce někdo jiný, kdo není já.
Mě zajímá, co chci já. Proto jsem po deseti letech, kdy jsem proaktivně oslovil svého bývalého klienta, oslovil i klientku.
Ať je to EQUAL.
Kecám.
S ženami pracuju rád. Nemusím soupeřit. Já teda nechci, ale chlapi vždy chtějí soupeřit. Chlapi-klienti, myslím. Potřebují soupeřit. Z podstaty věci. Soupeří jako dýchají.
Ženy zase z podstaty věci chtějí všechno ovládat a síťovat.
Najednou zjistíte, že přebrala vaše kontakty, vazby, je s nimi kámoš a vám říká, že to uděláme jinak, jak to vymysleli s nimi.
Přitom já se neprosazuju na sílu. Moje minus. Párkrát jsem to zkusil, a nastojte, ono se jim to prý líbilo. Těm chlapům teda. Prý dobrý. Ženám nevím, zda se někdy něco líbilo.
Celý život řeším, co se jim líbí, a snažím se přizpůsobit a toho je teď, jak jste se už dočetli, konec.
Miluju ženy. Funguju s nimi. Vidím je. Ženy mají samé výhody. Změní oblečení, jsou hned jiná žena. To muži nemůžou.
Změní chování. Jakékoliv je přípustné. Věčná škoda že ženy v české politice a společnosti jako by se chtěly vyrovnat mužům, používají jejich lingvistiku, jejich řeč. Gesta? Vůbec. Přitom o gestu napsal Kundera knihu. Mají vnitřní ženu, kterou v politice nebo společnosti umí málokterá zapnout. Přitom jakmile ji zapnou, rozkvetou, rozsvítí se. Zapnout ji umím, jestli něco, tak tohle. Miluju s nimi chodit nakupovat, zkoušet oblečení, posílat si návrhy na oblečení. Miluju psát jejich positioningy.
Klientka se mě ptá, co bych pro ni vlastně mohl udělat.
Napsal jsem jí proud vědomí. O ní. Je to v řádcích jako básnička. Čtu jí to nahlas. Radši čtu, než abychom obě strany četli. Každý čteme jinak rychle. Když mě poslouchá, tak jsme ve stejném místě textu a můžu pracovat s hlasem.
Říkám jí, že jsem výzkumník. Pamatujete? Bez průzkumu ani ťuk. Nevymýšlím from scratch. Když to tedy není evidentní, co se má udělat. Umím říkat otázky do výzkumu, zadání, umím si je s pomocí analytiků najít, vyhmátnout téma doby, hypotézy, otestovat. Nemusím téměř hnout prstem. Jde to samo.
Tak, teď znáte moji výchozí polohu. Nad obrázkem trhu kecám s klientem a navrhuju zásah 100 % populace 18 plus nebo jejích segmentů. Většinou v té chvíli vzniká rovnou strategický plán nebo si data dobereme.
Čím dál víc nabídek je these days ve smyslu, ať převezmu či vybuduju celý marketing ve firmě s miliardovým obratem.
Jenže já chci budovat from the scratch. Psát na první stránku. Prázdný papír. Tvořit od začátku.
Přepsat příběh.
Říkám klientce: „Dodám vám tři odstavce. Můžete je krátit od konce. Potřebujete jeden? Třeba do bia na Insta? Dáte tam první větu. Potřebujete odstavec? Vezměte první. Máte celkem tři.“
Pak chci minimálně dvě focení. Studio, pochopitelně, a venek.
Plán průzkumů na rok.
Tak tohle říkám těm ženám. Myslím, že zobrazit a vyprofilovat ženy umím, protože jim rozumím. Mužům ne. Proto jsem v životě nebyl úspěšný s žádným kandidátem ani osobností mimo Babiše. On tedy další muže vytlačoval už tím, že jsem na ně neměl čas.
Na ženy, to ano.
Ženy ze mě udělaly člověka. Jedna mě třeba vzala do Milána.

Flagshipy

Když jsem byl poprvé v Miláně a šel se podívat do Prady (dneska bychom řekli do flagshipu – je s podivem, co teď potřebujeme za slova, ale cítíme se s nimi dobře, možná jako něco víc, než jen tak sami bez nich), tak jsem to úplně nepochopil a nic moc mi to neříkalo. Jo, nějaká značka, o které je film, fajn, jdeme dál.
Pak jsem zašel o pár ulic dál, kde je Dolce & Gabbana (znáte z poslední řady Kardashians) a taky tam byl, možná dosud je, malý outlet Prady, kde měli vystavené boty jen tak v krabicích naskládaných na sobě, a lidi je nakupovali jak šílený, doslova se o ně rvali.
Nedivil jsem se. Ty boty mě okamžitě chytly, přišly mi, že jsou z budoucnosti (když nad tím dneska přemýšlím, tak to byla nejspíš tehdejší loňská kolekce), ale stály tolik, kolik jsem měl na celý pobyt. Slíbil jsem si, že si na ně jednou našetřím, a už je nedostal z hlavy.
V té době jsem byl úplně spokojený s Campery, které mi přišly jako definitivní a pohodlné boty za dobrou cenu, které se hodí k čemukoliv a ta little big company ze Španělska, jejíž výrobky vyzařovaly radost ze života a zábavu, mě bavila moc. Boty měly krabice pokreslené panáčky a bylo to tak akorát pro mě. Možná bych s nimi vydržel do konce života, protože vynález jedné gumové tkaničky (už nikdy nemusíte zavazovat zavazovací boty) a totálního pohodlí mi přišel tak příjemný, že jsem už nic dalšího neměl v úmyslu řešit, a to navzdory řečem kamarádů, že Camper je trapný, dávno out atd. Navíc to vypadalo tak trochu jako normální zavazovací boty, tedy pokud jste neměli třeba růžové tkaničky jako já.
Jenže ta chvíle v outletu dost věcí změnila, a navíc jsem na Pradu v Miláně narazil ten den ještě jednou. Zrovna měli novou vůni. Infusion. Dneska už ji nedělají, jen nějaké varianty (pamatujete, když byl svět ještě prost variant výrobků a měli jste prostě TU věc?), ale tehdy byla jedna, ta jedna Infusion, vůně „mejdlíčka“, čerstvě vypraného prádla, milá, skoro úslužná, a čistá. Než jsem měl boty, aspoň jsem voněl.
A to tak krásně, že to pak přebily až o spoustu let později jiné vůně, taky s příběhem, a vůbec ne špatným.
Na ty boty, byly to samozřejmě jejich klasické, jak se teď říká, (opět nadbytečně, ale cítíme se u toho, že žijeme, což je fajn) „ikonické“ tenisky jsem pak jednoho dne měl, nedíval jsem se na cenu, koupil a radši rychle šel pryč, ani jsem se moc nevykecával, nebylo o čem. Vykecávat jsem se začal o pár let později, kdy se mi povedlo se dostat trochu víc do světa a v každé zemi, kde jsem byl, jsem se zašel podívat do Prady a povídal si s prodavači. Už jejich oblečení mi přišlo tak úchvatné, skvělé košile, malé crossbody kabelky, nemluvě o botách a, prostě, těžko shrnout asi patnáct let života pár větami, které si beztak píšu jako takový deník hlavně pro sebe.
Prada vždycky dělala a dělá nádherný věci, nespočet skvělých i samozřejmě totálních kýčů, s velkými i malými logy, ať už chcete její značku ukazovat, či nechcete. Osobně mám ty tvary písmen v jejich logu moc rád, hlavně „R“ a „A“, vždycky na mě dýchnou víc než jakákoliv jiná značka čehokoliv. Jsou dokonalá, nádherná. Četl jsem teď rozhovor s Miucciou Prada, jejíž věci mě těch patnáct let bavily a fascinovaly, vedle pár jiných lidí v branži.
Jinak nečtu rozhovory s umělci, a to nikdy. Vždycky ubírají dílu a sunou je do nutné každodenní obyčejnosti, tedy pokud to není totální úlet, což je taky jediný žánr, což v tomto oboru uznávám. Teprve po odchodu paní Prady jsem si přečetl rozhovor s ní, což byl snad jediný rozhovor s někým z téhle branže.
A ještě bych rád řekl to nejdůležitější. Pokud chcete pochopit, o čem nějaká značka je, musíte do flagshipu, nepochopíte to nikde jinde. Jistě, může se vám líbit nějaký kus, vidíte na Insta, myslíte na něj, pak se rozhodnete, že ho chcete, fajn, krásný. Ale jen ve flagshipu zjistíte, jak smýšlí, jak vypráví a jak se vám chce předvést. Umí to, nebo nevypráví? Strhne vás, anebo je to jen výstavka či katalog produktů? Dá se zakecat s personálem? Kupodivu třeba teď jsem párkrát pokecal s personálem v Luxoru, což mě šokovalo víc než cokoliv. Ti lidi tam knížkám rozumí a mají je rádi. Asi nová generace. Důležitější než nějaký boty. No, i když…

Pradička kopíruje Balenciagu

V Paříži jsme si po smrti Virgila Abloha vystáli frontu na jeho flagship Off-White. Mám od nich dvoje boty. Koupené přes Instagram. Nedají se nosit, ale jsou úžasné. Kdykoliv si je vezmu, tak mají všichni kolem dobrou náladu.
Ve flagshipu jsem viděl spousty věcí, ale neměl koncept.
Byly to jen stojany. A čekali jsme ve frontě. Žádná přidaná hodnota. Nic. Žádný fór. Holt je Virgil mrtvej, tak je to jedno.
Značka žije z podstaty.
Pradu jsem viděl ve všech městech, kde jsem byl. Pražská Prada je teď po odchodu Jakuba pekelná nuda, zaměřená spíš na zahraniční klientelu, ostatně jako celá Pařížská. V těch obchodech mluví málokdo česky. Jak si s vámi mají popovídat, když mají základní slovní zásobu? Prada v Hongkongu je diskotéka, mejdan, spousta mladých lidí. Super muzika. Paříž, Londýn vynikající. Skvělá obsluha. Salcburk, maličká Pradička, ale je tam.
A pak jsem si dal kdysi follow na Balenciagu. Když jsem si všiml, že dělají šusťáky, adidasky, řetězy, popelnice, čipsy, zmrzlinu a plastový sluneční brýle, prostě dělají si prdel z celého trhu, byl jsem načatej. A když jsem si přečetl, že Demna vyrůstal na ulici v Gruzii, kde byl Adidas pochopitelně nejvíc, tak už jsem byl proti své vůli hard core fan.
Ale už předtím jsem na ně měl slušný crush. Kdysi dávno VYNESLA kolegyně Lucka do práce slavné Balenciaga „ponožky“.
Jsou to de facto ponožky s podrážkou. „Sock-shoes“.
Černé. Civěl jsem na to tehdy, nevěděl jsem, o co jde.
V Hongkongu čumím v Pradě, že je okopírovala. Od Balenciagy, chápete to?
Jasně, já vím, že to patrně vymyslela jiná malá módní značka, kterou Demna vlastnil, nebo že to vymyslel možná někdo jiný, ale to je fuk.
Pradička okopírovala boty od Balenciagy. Přišlo mi to hustý.
No, musel jsem si je koupit. Jako takový meta humor. Boty s příběhem. Tedy ponožky. Dlouhodobě jsou to asi nejpříjemnější boty, které jsem měl a mám. Nosím je roky. Geniální k džínům, saku, čemukoliv.
A pak jsem si všiml, že si Balenciaga smazala Instagram, když launchovala novou kolekci. To mě definitivně přesvědčilo, že je jdu sledovat a milovat. Neberou se tak šíleně vážně.
Najednou všechny ostatní zesměšnili. Byli JEDINÍ, KDO ukazoval jen aktuální kolekci. Nebo taky nic. Čekalo se, co ukážou. S prázdným Instagramem.
Ostatní značky měly „ve výloze“ klidně loňské či předloňské kolekce.
Jediný nápad, jediný tah.
Proto stojíme na Silvestra v Paříži před skoro hotovým flagshipem Balenciagy v Paříži. Na strusce. Nekecám. Ještě není hotové okolí domu, takže se dav srocuje všude. Čekáme celá rodina. Kvůli tatínkovi. Syn se mě snaží chápat. Žena vždy. Je dokonalá. Konečně vcházíme celá rodina.
Tak tohle je jinší kafe než ten Off-White. Tohle je událost.
Přitom je tu méně druhů zboží než u Off-Whitu. Nejsou tu všechny tenisky. Nejsou tu všechny varianty. Ale to, co tu je, je rozprostřené do dvou pater jako Off-White, ale rozdíl je propastný.
Už hotovější flagship můžete vidět na konci předposlední řady Kardashians. Ještě než měli tu kauzu s dětičkama. Tu jsem okomentoval v podcastu Insider, ale je dávno zapomenutá, nebudu vás nutit to nakoukávat ani kupovat to za pět eur. Beztak jsem tam říkal jen takové proudy vědomí. Neberte mě vážně, pokud adresuji cokoliv komukoliv jinému než přímo Vám.

Omluva

Když to teď po sobě čtu, vidím, že sem sypu nezanedbatelný díl anglicimů. Už jsem jako Andrea Běhounková, když psávala úvodníky Elle nebo Vogue. Četl jsem je vždy nahlas své ženě.
Hrozné. A to jsem chtěl vančurovskou češtinu.
Taky vidím, že to leckdy nemá logiku. Nedá se pochopit.
Ale teče mi to. Do kalhot, ha ha ha, slušnej „frk“, ne?
No nic, pokud jste přežili i tuhle hlášku, což je totální křeč, tak vězte, že jsem si odskočil od skládání nové komody IKEA. Ano, měl jsem v merku designové značky, ale pak jsem si vzpomněl, že Lisbeth Salanderová, hlavní hrdinka Larssonova Milénia, si taky nakoupila celé vybavení svého super bytu ve Stockholmu na Rybářské ulici v Ikee. Ne v IKEA.
Skloňujeme, jsme Češi. Řeč je víc než korporátní kodex.
Firmy, co si píšete, že váš název se nemá skloňovat, nejste lidi. Měly byste to milovat. Lidi z vás udělali věc, co patří do jejich života. Na to asi vaše agentura z Londýna nebo německá matka nepomyslela. To by je skutečně nenapadlo.
Byl jsem dneska ve dvou Ikeách a viděl tam typické české rodiny. Podobně jak vídám každý víkend při masovém příjezdu do zoo. Několik lidí přišlo dokonce v teplákách. Jako doma. Je to vrchol, nebo dno? Být idea makerem Ikey, byl by to pro mě zlatej důl. Být člověkem, jsem překvapený, ale prostě si řekli, že pojedou, tak vyrazili, jak byli. Stejně jako Castanedovi čarodějové. „Půjdeme, jak jsme.“
Tu komodu nesložím, odmítám žít. Chci už jen psát. Ale abyste něco napsali, musíte něco odžít. Kus odžijete, kus napíšete. Tragické příběhy jsou jaksi pravdivější.
Člověk v teplákách si nemusí nic dokazovat. Myšlení přírodních národů.
Ale pokud něco dokazovat chcete, sobě i druhým, neměli byste dělat velký seky.

Triko pod košilí je přiznání prohry

Koukám na Twitteru na fotku pana premiéra. Fotka je náš formát fotky, aranžmá „fotíme kandidáta, zatímco se s ním fotí jeho voliči na svůj mobil“.
Všechno je náš formát. Vyzkoušeli jsme totiž snad všechno, co šlo. Něco se chytlo, něco ne. Počet pokusů je fatální. Měli jsme na to deset let, tak myslím, že co šlo, jsme s kandidátem, co není profi herec, nemáme profi svícení, je to momentka na lokaci, už vyzkoušeli.
V tweetu má pan premiér překlep, jak eufemisticky říkám tomu, že mu vypadlo slovo. To je jedno, každý tomu rozumí.
Jen někdo, kdo to dával ven, si kouše nehty nebo mu vyskočil tlak.
Pan premiér má sako, košili, rozhalenku a vidím, že má pod košilí triko.
Triko pod košilí je přiznání prohry. Vždy. Pokud si chcete rozepnout košili, nesmíte pod ní mít tílko. Ani triko. To nejste profesionál. Nehrajete v americkém filmu. Nejste politik do televize. Jste v politice, protože jste se tam VYSKYTL.
Našli vás ve skříni, kde jste byli dvacet let, a řekli si, hm, ten tam ještě nebyl.
Doufám, že si už nikdy nebudete brát triko pod košili a rozepínat tu košili. Vypadali byste jak loser.
Takových věcí je víc. Pojďme si je probrat.
Nesmíte mít nikdy košili s krátkým rukávem.
Dámy musí mít zakryté paže.
Zhubněte.
Hýbejte se.
Minimálně dvakrát týdně.
Doporučuju Prisma Institut.
Snídáte?
Pravidelně jíte?
Pijete dost vody?
Kterou knížku máte teď rozečtenou?
Vyděsil jsem vás k smrti?
Nebojte, oni ti ostatní taky moc nečtou.