Tomáš Třeštík neklouže Po povrchu

Fotograf a kameraman Tomáš Třeštík se převážně věnuje reklamní fotografii, ale nejvíce se proslavil portréty ze svého balkonu. Na základě svých deníků a blogů napsal knihu Po povrchu, z níž si nyní můžete přečíst ukázku hned z první kapitoly.

„Vždycky jsem chtěl víc, než jsem měl. Občas fotím blbě a vím to. Nemám rád tykání cizím lidem, rozkopaný boty v předsíni a povídání si o jídle. Rád bych vzal zpátky plno věcí, co jsem řekl a udělal. Chtěl bych projet prázdnou noční Blankou z Tróje na Barrandov Mustangem Bullitt se staženejma okýnkama a neřešit sedmdesátku. A taky bych chtěl konečně udělat něco, na co budu fakt pyšnej. Chtěl bych vědět, jak bejt dobrej táta. A syn.“

— pokaždý stejnej scénář. Z deky položený na pláži se ladně zvedne hubená, prsatá, do hněda opálená gazela, jejíž sluneční brejle maj o dost větší plochu než ty dvoudílný plavky, co má zrovna na sobě. Rozvážně prokráčí okolo těch několika cizích dek, co ji dělej od moře, smočí palec, otočí se na toho, od koho se právě zvedla, a zachichotá se, jak moc je to jakože studený, lokty dá blíž k pasu, zatáhne bříško a udělá pár rychlejších kroků. Zastaví se, až jí voda sahá těsně pod pupík, a dlaněma začne zamyšleně čeřit vodu okolo sebe, zatímco usebraně pozoruje jachty na obzoru. Pak se otočí zpátky k pláži, zamává a s výrazem takový roztomilejší Ursuly Andress se vydá vesele ke břehu. Na mě tu eleganci ale fakt hrát nemusí, já vím moc dobře, že se tam šla akorát vyčůrat.

Facebookovej status z Antibes, z května 2019. Psával jsem je rád a pár let celkem pravidelně. Začínal jsem je pomlčkou a malým písmenem, to mi plno lidí vy­čítalo, ale já to po nějaký době začal brát jako takovej svůj podpis. Často byly sprostý, většinou nespisovný. Hodně jsem v nich používal zkratku TVL, jako „ty vole“. Jakože takhle my mladý prostě mluvíme. Vyhovovala mi ta koncentrovaná forma, nutnost vyjádřit se a zfor­mulovat něco do pár řádků. A lidi to asi bavilo číst, teda aspoň podle reakcí a lajků to na mě tak působilo. Kro­mě těch, který to naopak dost sralo, těch bylo asi taky dost, ale ti nebyli tolik vidět.
Byl jsem v tom psaní statusů jednu dobu tak urput­nej, že když se ozvali z Motta, jestli bych ty statusy ne­chtěl vydat knižně, ani mě to vlastně moc nepřekvapilo. Mně se tyhle věci totiž celkem dějou.
„TVL, nevím! Já si to teda rozmyslím…“ zalhal jsem.
Protože ale na podobný nabídky většinou bez velký­ho rozmýšlení kejvám, kejvnul jsem. Stejně jako jsem kejvnul na napsání knihy o současný reklamní a módní fotografii, stejně jako jsem kejvnul na účinkování v tele­vizním pořadu, kde jsem učil fotit soustružníka, stejně jako jsem kejvnul na televizní seriál, ve kterém jsem s partou kamarádů cestoval po Čechách, stejně jako jsem kejvnul na vedení oboru fotografie na vyšší od­borné škole, stejně jako jsem kejvnul na roli sám sebe v nějakým přiblblým nekonečným televizním seriálu. Proč kejvám? Z velký části asi kvůli svý ješitnosti. Ne­rad říkám lidem „ne“ a baví mě to dobrodružství kolem. Založením jsem dost plachej a trémista, a tím kejváním s tím zkouším bojovat. A jsem závislej na tom mrazení v břiše, který z toho pak chvíli předtím mám.
Do edičního plánu tak napsali „Tomáš Třeštík – TVL“ a bylo to. Píšu knihu! Knihy psali a píšou snad všichni okolo mě, takže jsem to moc neprožíval, nebál se a spíš se těšil. Pak se chvíli nic nedělo, já si vysnil svůj křest, svoji autogramiádu, řešil, komu knihu věnuju, předsta­voval si billboardy po Praze „prvotina Tomáše Třeštíka“ a přehrával si v hlavě, jak budu skromně procházet ko­lem našeho knihkupectví Kosmas na Letný a koutkem oka nenápadně kontrolovat, jestli je pyramida z mejch knížek ve výloze dost vysoká a pěkně vyskládaná.
Pak jsem si k tomu teda sednul a za tři dny ze svý­ho Facebooku vyzobal statusy, který mi přišly použi­telný. Rozsahem knížka úplně v pohodě, něco přes tři sta tisíc znaků. To je rozsah menšího románu.
No a pak jsem procitnul a zhroutil se, protože něco tak zoufalýho a trapnýho jsem dlouho neviděl a nečetl. První status, ok, druhej hm, třetí nic moc, čtvrtej blbej, u patnáctýho jsem se chtěl zabít. Jako když sedíte ve­dle nalitýho chlapa v hospodě a on vypráví jeden při­blblej fór za druhým. Nesnesitelný, polejvala mě z toho hrůza a stud.
Buď se na to musím okamžitě úplně vykašlat, nebo je potřeba to něčím proložit, jinak to čtení bude k nepře­žití. K něčemu podobnýmu, tedy k prokládání, ostatně došel i táta, kterému už pár knih, ve kterých se jeho sta­tusy objevily, vyšlo. Akorát že táta píše jiný, nadčaso­vější a tak nějak celkově zralejší kousky. On to nakonec prokládal delšíma příběhama ze svýho života, takže to­hle téma bylo obsazený a já musel přijít s něčím jiným. Vzhledem k tomu, že záloha, kterou mi z nakladatelství velkoryse poslali, byla už dávno utracená za blbosti, za­čal jsem vyděšeně vymejšlet, čím to teda proložit.
Napadly mě portréty mých kamarádů. Mám kolem sebe dost zajímavejch lidí, měl jsem za to, že je mám celkem napozorovaný, a dost o nich přemejšlím. Navíc jsem přece portrétní fotograf, bavila mě představa zku­sit lidi neportrétovat foťákem, ale textem. Začal jsem a chytlo mě to. Jak přibývalo portrétů, ubíral jsem sta­tusů a trošku se začínal uklidňovat.
No a pak jsem do toho nějak zabředl, začal se u toho šťourat sám v sobě a zjistil, že lidi okolo sebe, a to ani ty úplně nejbližší, vlastně až tak moc neznám. Mám z nich nějakej povrchní pocit, vím, jaký nosej boty a v čem jsou osobitý, ale jakmile jsem zkusil jít trošku do hloubky, začal jsem ztrácet pevnou půdu pod noha­ma. Proč se chovaj tak, jak se chovaj, jsem vlastně moc nevěděl. Při každým pokusu jít do hloubky mě to vra­celo k vlastní povrchnosti a ke mně samýmu.
Začal jsem tak pokusy o příběhy kamarádů prokládat pohledem sám na sebe, to bylo nakonec to jediný, o co jsem se fakt mohl opřít, protože jestli mě něco opravdu zajímá, jestli něčím žiju, jsem to já. Dost smutný zjištění.
Přišel jsem na to, že se mi podobná sebeanalýza vlast­ně hodí. Zapadlo to do složitýho období, korona, potr­haný vztahy v rodině, pocit, že je všechno špatně. Z tý­hle perspektivy je na sebe člověk asi přísnější, než když je vše ok. Uvědomil jsem si, že je plno věcí, který bych rád pojmenoval, že bych toho dost chtěl říct nahlas. Že mám pocit, že se dlouhou dobu podvědomě nějak pre­zentuju, nějak na lidi působím, lidi si o mně něco myslej a já mám pocit, že jsem vlastně trošku jinej.
Ale pište to každýmu, s kým se kámošíte na Face­booku nebo Instagramu.
V nakladatelství nový koncept trošku překvapeně odsouhlasili, já se s úlevou definitivně rozloučil s vy­čichlejma statusama, začal ignorovat fakt, že jsem se obloukem dostal tam, kde táta před lety se svejma sta­tusovejma kompozicema začal, a napsal vlastně svým způsobem zpověď nafoukanýho internetovýho fracka. Paměti někoho, kdo toho v životě nijak extra moc nedo­kázal a zajímavej je hlavně proto, že dává svůj život na sociální sítě, narodil se šikovnejm rodičům, má šikov­nou ségru a vzal si šikovnou manželku, má dvě hezký děti a fotí známý lidi. Paměti někoho, kdo si toho moc nepamatuje, neuběhl maraton, neztratil se v džungli, nepřejel poušť autem, nikdy nejel stopem dál než na Vy­žlovku. Paměti někoho, kdo má doma dvě stě párů teni­sek, dvacet nerozbalenejch krabic lega a dluh na sociálu.
To jen pár slov k tomu, proč. Protože na tuhle otázku jsem hledal odpověď v podstatě celou dobu, co jsem s tím textem bojoval. A hledám dál.
Jo, a těch pár poznámek, který budou dál v textu za­čínat pomlčkou, to nejsou statusy. Teda vlastně nejsou, ale měly bejt. Jsou to takový poznámky, který jsem si dlouhou dobu psal, ale nikdy jsem nenašel odvahu jít s tím ven. Teď, když mi pod to nemůžete napsat, že jsem sentimentální sebestřednej debil, je mi to jedno. Papír toho snese víc než facebookovej profil nejistýho narcise na prahu krize středního věku.