Na odlehlém švédském ostrově se najde utopená dívka. Brzy vyjde najevo, že jde pouze o počátek řady dalších útoků. Začíná boj s časem. Smrtelný hřích je slibný debut začínající autorky je příběhem dvou vyšetřovatelek s mnohoznačnou minulostí. Navnaďte se ukázkou:
Sanna Berlingová se rozhlíží po prázdné spálené místnosti. Paprsky slunce pronikající ušmudlanými okny s nánosy mořské soli se zdají hnědé a špinavé. V hrdle ji škrábe zápach starého kouře smíseného s plísní. Pokaždé když se sem vrátí, jí pokoj připadá tmavší. Možná kvůli stromu, který roste před oknem, možná je to jen zdání způsobené nesnesitelnou únavou.
Prsty jemně přejede po povrchu zdi pokryté sazemi. V místě, kde saze setře, se objeví kousíček dětské tapety. Zavře oči, jde ke dveřím a nechá ruku sklouznout po zdi. Ve futrech se, tak jako vždycky, zastaví u zářezů v zárubni. Bříšky prstů obkreslí nápis dětskou rukou: „TÁHNI“.
Když vyjde z dvojitých vchodových dveří, z velkého umírajícího okrasného stromu vzlétne hejno vrabců. Rozprchnou se, jako kdyby je vyplašil blížící se nečas, a vzduch se naplní třepotem jejich křídel.
Postává na rohu před otevřenou krajinou. Celá tato část ostrova – od okolních polí a luk podél cest ke kostelu až k neúrodnému pobřeží – je opuštěná. Zazvoní jí mobil. Zvedne ho a poslouchá hlas na druhém konci.
„Teď jsem tady,“ odpoví. „Řekni, že ne. Neprodám. Ještě ne.“
Ze sluchátka se ozve hlasitý protest, ale ona ani nehne brvou a pokračuje v chůzi ke svému černému saabu. Při odjezdu zahlédne statek ve zpětném zrcátku, jako by ji svými vypálenými zírajícími okny sledoval.
V autorádiu praská hlas představitele regionální rady:
„… tvrdá zpřísnění z posledních let a drsná opatření postavila region před velké úkoly v sociální oblasti a v několika ohledech oslabila naši bezpečnost. Přesto opatření zatím nevedla k vyvážení rozpočtu… Musíme se společně uchýlit k novým úsporným opatřením, abychom nemuseli zavřít další instituce a důležité organizace pomáhající vzrůstající skupině společensky zranitelných či vyloučených…“
Vypne rádio, zapne starý CD přehrávač a zrychlí. Z reproduktorů se rozchrčí „Rabbia Fuori Controllo“ od skupiny Robert Johnson and Punchdrunks. Sanna projede kolem několika osamělých statků a chalup. Kolem luk, polí a temných částí lesa. Pak se před ní objeví malé regionální centrum ostrova a nakonec vjede do průmyslové zóny. Před sebou má popraskaný asfalt a kontejnery vyskládané podél vysokých plotů obehnaných ostnatými dráty.
U semaforu se trhavě pohybuje mladý muž oblečený v košilových šatech s balonovými rukávy, ohromným límcem a výrazně vycpanými rameny. Chybí mu jedno obočí a to druhé má domalované fixem vysoko na čele. Na nohou má ušmudlané žabky a pokaždé, když došlápne na pravou nohu, sebou škubne jako raněný pes. Když Sanna projíždí kolem, vypadá to, že se mladík na pár vteřin uklidnil. Působí plaše, ale pohlédne na ni, jako by ji znal. Ona zpomalí, hrábne na zadní sedadlo, stáhne okénko a hodí mu vlněný svetr. On si ho okamžitě přehodí přes sebe a cosi zamumlá, možná „díky“.
Sanna zahne na menší štěrkovou cestu a projede pozemkem s karavany a stany. Když u nenápadné cedule „Sklady a garáže“ zatočí doprava, kdesi ve tmě zaštěká pes.
Dveře zavržou a zaskřípou, když bouchnou do betonové podlahy. Rozsvítí lampu v rohu, která vrhá měkké světlo na kempinkové lehátko s dekou a polštářem. Střecha nad ním je nižší než ve zbytku garáže, kde stojí mírně nakřivo zaparkovaný saab s klíčky v zapalování.
Složenky a několik reklamních letáků hodí na židli, strhne ze sebe krátký černý vlněný kabát, nechá ho spadnout na zem a svlékne si kalhoty. Pak vezme poškrábaná protihluková sluchátka a nasadí si je.
Odloží klíče od garáže a policejní průkaz na kempinkový stolek, který slouží zároveň jako noční stolek. Zachrastí předmětem, který na něm už leží – malým kulatým zrcátkem s nápisem „Erik“. Pak nahmatá platíčko s drobnými fialovými tabletkami. Tři si vymáčkne do dlaně a vhodí si je do úst.
S nepřítomným pohledem, k smrti utahaná si lehne na kempinkové lůžko.
„Už jdu,“ zašeptá a noří se do temnoty.
Zvoneček v malé pohotovostní lékárně se hlasitě a jasně rozezní, když Eir Pedersenová překročí práh. Pohybuje se rychle a poněkud shrbeně, křečovitě a s intenzivní energií v ostražitých očích. Když si rozepíná těsnou koženou bundu a strčí ruku do vnitřní kapsy, všimne si, že lékárnice za pultem ji pozoruje. Nenápadně, ale s obavou. Eir ten pohled zná, už si zvykla. V tuto chvíli si je téměř jistá, že žena v bílém plášti má dokonce ruku na tísňovém tlačítku. Mohla by jí říct něco, co by odlehčilo situaci, ale nemá na to sílu, a tak jen dojde k pultu a položí na něj dva občanské průkazy. Ukazováčkem zaklepe na jeden z nich.
„Měl by tu být recept na prášky a roztok. Jdu si pro ten roztok.“
Lékárnice si prohlíží občanské průkazy, něco ťuká do počítače a zpod ofiny sleduje Eir.
„Není tam?“ zeptá se Eir. „Je tu nějaký problém? Protože pokud ano, tak můžete zavolat…“
„Ne, žádný problém,“ odpoví rychle lékárnice a mizí k šuplíkům za sebou.
Eir se po malé lékárně rozhlíží. Všechno se zdá pečlivě vyrovnané a na svém místě. Krásná stará kamenná podlaha se leskne čistotou a osvětlení je nezvykle jemné na to, že se jedná o lékárnu. Lékárny na pevnině, na něž je zvyklá, působí spíše jako klinicky čisté krabice se studenými stropními zářivkami nad přeplněnými policemi. Tenhle prostor připomíná spíš starou cukrárnu.
„Tak,“ přeruší lékárnice tok jejích myšlenek. „Ještě něco?“ Vloží lahvičku s metadonem do sáčku, který přisune přes pult k Eir.
Eir si přečte částku na displeji a zaplatí. „Vede do Korsparkenu jiná cesta než ta kolem dostihové dráhy?“
„Myslíte do Korsgårdenu?“ opraví ji lékárnice.
„Ano, přesně.“
„Když vyjdete na náměstí, vezmete to do kopce před vámi. Za hradbami se dáte po hlavní a zahnete přes sportoviště u starého hokejového stadionu.“
„Dobře, díky.“ Eir jde ke dveřím.
„I když já bych radši šla kolem dostihové dráhy,“ dodá ještě lékárnice. „Takhle pozdě.“
Městečko obehnané kamennými hradbami klidně spočívá v podzimní tmě. Uličky se vinou kolem šikmého náměstí jako hadi. Kamenné dláždění je vlhké a ve tmě se občas zalesknou mokré listy keřových růží.
Začne pršet. Eir odjakživa zbožňovala bouřky. Nachází v nich cosi osvobozujícího a uklidňujícího. Dodávají jí jakýsi pocit pohody, který cítí snad až do morku kostí. Ale tentokrát spadne jen pár kapek a přejde to.
Jen několik kroků od impozantně osvícených hradeb se prostředí změní. Objeví se uzavřené obchody, stejně tak jako opuštěná auta, a jak prochází kolem počmáraných dopravních značek, ulice se zdá stále opuštěnější. Přejde přes napůl rozkopanou cestu a přes sportoviště a dojde k zašlé čtvrti se starými řadovými domy a změtí stísněných nízkých bytovek. V zahradách stojí zapomenutý zahradní nábytek a přeplněné popelnice. O kus dál v ulici popisují dvě mladé dívky sprejem garážová vrata.
Jedna z nich se na ni podívá, když se k nim Eir přiblíží, ale pak lhostejně pokračuje ve stříkání. Na vratech stojí tučným písmem „CHCÍPNI“, vyvedené křiklavě růžovou barvou.
„Bydlíte tu?“ zeptá se Eir klidně.
„Co?“ odsekne dívka. Má havraní kudrnaté vlasy, velké kruhy v uších a na krku vytetovanou lebku.
Eir strčí sáček s metadonem do náprsní kapsy a zapne si bundu.
„Ta garáž je vaše?“ zeptá se.
Dívky se na sebe podívají, vyhodnocují situaci. „Jo, to je naše garáž,“ odpoví jedna.
Eir vytáhne mobil, ale jakmile se displej rozsvítí, mobil se vypne, protože baterie je vybitá. Povzdechne si. „Takže když zazvoním u dveří tady vzadu, tak mi otevře vaše máma?“
Druhá z dívek, hubená, ale svalnatá, s oholenou hlavou a velkým obrázkem draka na rukávu, kolem ní začne kroužit. Eir koutkem oka zahlédne, že vytáhla nůž, ale skrývá ho za zápěstím.
„Na to se vyser, jestli nechceš do držky, ty zasraná…,“ vyprskne, a ještě se o krok přiblíží.
Eir dokončí její větu tím, že ji loktem trefí do obličeje. Dívka se odpotácí, upustí nůž a chytí se za nos. Vtom se na Eir vrhne ta s vytetovanou lebkou a táhne ji pryč. Eir dostane ránu přes rty, ale potom útočnici popadne za ruku a shodí ji na zem, až se dívka praští hlavou o obrubník.
„Zlomilas mi nos, doprdele…,“ sykne dívka s drakem z druhé strany ulice.
Eir se otočí, dívka stojí ohnutá a tiskne si tričko na nos.
„Ty seš sakra úplně mimo!“ kvílí.
Eir ji popadne za paži a už ji chce odtáhnout z chodníku, a vtom ji ta s lebkou napadne zezadu. Tentokrát divoce mává sprejem. Eir se sehne a podaří se jí chytit plnou hrst jejích vlasů. Dívka s drakem mezitím sebrala ze země svůj nůž, ale Eir jí stiskne zápěstí, nůž spadne na zem a ona ho odkopne pod auto.
Táhne dívku s drakem po asfaltu až k vratům garáže, ale všimne si, že je někdo pozoruje. Za závěsem v tmavém domě vedle garáže stojí dívka ve stejném věku jako ty dvě, se kterými se právě pere. V okně se rozsvítí a objeví se v něm starší žena v županu.
Žena dívku odežene a vyťuká na mobilu číslo, pohyby rtů prozrazují, že volá na policii, a přitom se nervózním těkavým pohledem dívá na ulici.
Eir se narovná a nadechne a snaží se uklidnit. Otře si krev z natrženého rtu, strčí si ruce do kapes a pokračuje v cestě.
Napsat komentář