Hodná holka blog

Hodná holka, zlá krev: Někdo zmizel beze stopy a všichni naslouchají

Zmizel Jamie Reynolds. Policie nic nedělá. Ani Pipa se nechce do případu zaplést, není přeci žádný profík. Jamieho rodina se k ní ale obrátí o pomoc. Je jejich jedinou nadějí. Všichni poslouchají její detektivní podcast, sledují vyšetřování, ale mluvit nechce nikdo. Kolik temných tajemství může městečko skrývat? Jak postupně vyplouvají na povrch, Little Kilton začíná vřít. S každou další stopou je mezi sousedy víc a víc zlé krve. Sama Pipa se ocitá v ohrožení života. Dokáže propojit všechny souvislosti a najít Jamieho dřív, než bude pozdě? Nechte se pozvat ke čtení napínavého příběhu Hodná holka, zlá krev.

Když Pipa vystoupila ze svého maličkého auta, rezavě cihlová budova právě začínala ztrácet pevné obrysy v šedivějícím večerním nebi. Na zdi se skvěl nápis: Policejní stanice Amersham. Policejní sbor pro Little Kilton byl umístěn právě zde, ve větším městě vzdáleném asi deset minut.
Pipa prošla hlavním vchodem do modře vymalované recepce. Uvnitř čekal jediný muž, který ale usnul na tvrdé kovové židli u zadní stěny. Pipa došla k pultu a zaklepala na sklo, aby upoutala něčí pozornost v přilehlé kanceláři. Spící muž zachrápal a přesunul se do jiné pozice.
„Ano?“ ozval se hlas dřív, než se objevila jeho majitelka: policistka z vazební věznice, kterou už Pipa několikrát potkala. Vyšla ven, prudce odložila nějaké papíry a pak teprve vzhlédla. „Eh, ahoj, tebe jsem tady nečekala.“
„Promiňte,“ usmála se Pipa, „jak se vám daří, Elizo?“
„V pohodě, zlato.“ Její milá tvář se roztáhla do úsměvu a šedivé vlasy se jí zahoupaly u límečku uniformy. „Co tě k nám přivádí tentokrát?“
Pipa měla Elizu ráda, protože nemusely chodit dlouho okolo horké kaše a zdržovat se prázdnými řečmi.
„Potřebuju mluvit s šéfinspektorem Hawkinsem,“ odpověděla, „je tady?“
„Teď ano.“ Eliza okousávala propisku. „Má toho ale hodně, asi to bude dlouhá noc.“
„Můžete mu říct, že to je naléhavé? Prosím,“ dodala Pipa.
„Dobře, uvidím, co se dá dělat,“ vzdychla si Eliza. „Posaď se, zlatíčko,“ dodala a zmizela zase do kanceláře.
Pipa se ale neposadila. V těle jí bzučelo a nedokázalo být v klidu. A tak přecházela okolo pultu. Šest kroků tam, šest kroků zpátky, s troufalým skřípotem podrážek, který by mohl probudit spícího muže.
Zamčené dveře s terminálem vedoucí ke kancelářím a výslechovým místnostem se se zabzučením otevřely. Nebyla to ale Eliza, ani Richard Hawkins. Byli to dva uniformovaní strážníci. První vyšel Daniel da Silva, který podržel dveře další policistce, Soraye Bouzidiové, která si právě svazovala kudrnaté vlasy do drdolu pod černou vysokou čapku. Pipa se s oběma poprvé setkala loni v říjnu v kiltonské knihovně, když byl ještě Daniel da Silva podezřelým v Andiině případu. A soudě podle napjatého úsměvu na sevřených rtech, který jí teď věnoval, rozhodně na to nezapomněl.
Soraya ji ale vzala na vědomí, pokývla na ni a pozdravila veselým „Ahoj.“ Pak teprve vyšla za Danielem ven k jednomu z hlídkových vozů. Pipu by zajímalo, kam jedou, kvůli čemu. Ať už to bylo cokoliv, považovali to za závažnější než Jamieho Reynoldse.
Dveře znovu zabzučely, ale otevřely se jen na pár centimetrů. Objevila se pouze ruka se dvěma vztyčenými prsty.
„Máš dvě minuty,“ zavolal Hawkins a vyzval ji, aby šla za ním do chodby. Přiběhla k němu a tenisky zaskřípaly tak, až se muž se zachrápáním probudil.
Hawkins nečekal na pozdrav a rychle kráčel před ní. Měl černé džíny a novou, tmavě zelenou péřovou bundu. Možná že konečně vyhodil ten dlouhý vlněný kabát, který měl pokaždé na sobě jako hlavní vyšetřovatel během Andiina případu.
„Zrovna mířím ven,“ prohlásil náhle, otevřel dveře do výslechové místnosti 1 a pokynul jí rukou dovnitř. „Takže ty dvě minuty myslím vážně. O co jde?“ Zavřel za sebou dveře a pokrčenou nohou se o ně opřel.
Pipa se narovnala a založila si ruce přes hrudník. „Pohřešovaná osoba,“ začala, „Jamie Reynolds z Little Kiltonu. Případ číslo čtyři devět nula nula…“
„Jo, to hlášení jsem viděl,“ přerušil ji. „A co s ním?“
„Proč s tím něco neděláte?“
To ho zaskočilo. Hawkins vydal zvuk někde mezi zasmáním a odkašláním a rukou si promnul strniště na bradě. „Ty přece víš, jak to funguje, Pipo. Nebudu ti to tady vysvětlovat.“
„Neměl by být označen jako nízké riziko,“ řekla. „Jeho rodina si myslí, že má vážné potíže.“
„No, rodinné předtuchy nejsou na seznamu kritérií, s kterými policie pracuje.“
„A co moje předtuchy?“ prohlásila Pipa a odmítala uhnout pohledem. „Těm věříte? Znám Jamieho od doby, kdy mi bylo devět. Viděla jsem ho na vzpomínkové akci za Sala a Andie, než zmizel, a rozhodně na něm nebylo něco v pořádku.“
„Byl jsem tam,“ řekl Hawkins. „Bylo to hodně nabité emocemi. Nepřekvapuje mě, že se lidé chovali trochu vykolejeně.“
„Tak jsem to nemyslela.“
„Podívej, Pipo,“ vzdychl, spustil nohu a odstoupil od dveří. „Víš, kolik hlášení o pohřešovaných osobách denně dostaneme? Někdy i dvanáct. Vážně nemáme čas ani prostředky se zabývat každičkým z nich. Rozhodně ne, když máme tak zkrácený rozpočet. Většina lidí se vrátí do osmačtyřiceti hodin. Musíme prioritizovat.“
„Tak prioritizujte Jamieho,“ řekla. „Věřte mi. Něco se děje.“
„To nemůžu.“ Hawkins zavrtěl hlavou. „Jamie je dospělý a i jeho matka přiznala, že to není poprvé. Dospělí mají právo na to zmizet, když chtějí. Jamie Reynolds se nepohřešuje, jen tu není. Bude v pořádku. A když bude chtít, tak bude za pár dnů zpátky.“
„Co když se pletete?“ zeptala se s vědomím, že ho ztrácí. Nemohla to však dovolit. „Co když jste něco opomněl, jako se Salem? Co když se mýlíte i tentokrát?“
Hawkins sebou trhl. „Je mi líto,“ řekl. „Rád bych pomohl, ale vážně musím jít. Máme případ s opravdu vysokým rizikem, osmileté dítě unesené ze zahrady domu. Pro Jamieho opravdu nic udělat nemůžu. Tak to bohužel je.“ Natáhl se ke klice.
„Prosím,“ řekla Pipa a zoufalství v jejím hlase je zaskočilo oba. „Moc vás prosím.“
Prsty se mu zastavily. „Já…“
„Prosím.“ Hrdlo se jí sevřelo, jako by se jí chtělo brečet. Hlas se jí rozpadl na kousíčky. „Nenuťte mě to dělat znovu. Prosím. Já nemůžu.“
Hawkins se na ni nepodíval, jen sevřel kliku. „Omlouvám se, Pipo. Mám svázané ruce. Nemůžu nic dělat.“

Venku se zastavila uprostřed parkoviště a vzhlédla k nebi. Mraky jí zakrývaly hvězdy a nechávaly si je pro sebe. Právě začalo pršet, velké studené kapky ji pálily v otevřených očích. Chvíli tam stála, dívala se na nekonečnou oblohu a poslouchala svůj vnitřní hlas. Zavřela oči, aby ho slyšela líp. Co mám dělat? Řekni mi, co mám dělat.
Začala se chvět, a tak si vyždímala vlasy a vlezla do auta. Obloha jí žádné odpovědi neposkytla. Ale byl tu jeden člověk, který by mohl, ten, který ji znal líp než ona sama. Vytáhla telefon a vytočila číslo.
„Ravi?“
„Čau, potížistko.“ I v hlase bylo slyšet, jak se usmívá. „Spala jsi? Zníš divně.“
Řekla mu to, řekla mu všechno. Požádala ho o pomoc, protože byl jediný, u koho věděla, jak to udělat.
„Nemůžu ti říct, jak se máš rozhodnout,“ řekl.
„Prosím!“
„Ne, nemůžu rozhodovat za tebe. Jen ty to můžeš vědět, jak se cítíš a co můžeš udělat,“ řekl. „Já ovšem zase vím, že ať už to rozsekneš jakékoliv, bude to správné rozhodnutí. Taková zkrátka jsi. A ať si vybereš cokoliv, jsem tady pro tebe. Budu ti hlídat záda. Vždycky. OK?“
„OK.“
A když se rozloučili, došlo jí, že rozhodnutí už padlo. Možná že to tak bylo vždycky, možná žádnou jinou možnost neměla a jen čekala, až jí někdo řekne, že je to tak v pořádku.
Je to v pořádku.
Našla si Connorovo jméno a zmáčkla zelené tlačítko. Srdce jí bušilo až v krku.
Zvedl to po druhém zazvonění.
„Udělám to,“ řekla.

Napsat komentář