Druhá tvář blog

Odvrácená tvář lásky

Mateřství je dar. Ale někdy může být i danajský. Co když TO nepřijde? Ta bezmezná, hory přenášející, láska. Co když se zjeví jen strach, nesnesitelná úzkost a život nastaví druhou tvář?

Blythe je žena, která skrývá tajemství. Jsou hluboko, stejně jako její obavy, jež ještě nevyšly najevo. Společně se svým mužem prošli celým vztahem až do onoho významného kroku. Začali se snažit o miminko. Radost to byla neskutečná, vždyť co může být víc. Jenže Blythe je na rozpacích. Oxytocin nefunguje. Miminko pláče a nespí. Jsou obě vyčerpané a vynervované. To se časem spraví, začátky jsou vždycky trochu krušné, říkají jí všichni.

Jenže pořád nic. Jako by jí dcera dávala najevo, jak nemožná matka je. Jako by ji schválně trápila. Je to vůbec možné? Blythe poslouchá ostatní maminky. Porovnává se s nimi a selhává na plné čáře. Nebylo by nakonec lepší, kdyby se matkou nestala? Její dítě roste a s ním i neodbytný pocit, že někteří lidé by prostě děti mít neměli. Ona sama by mohla vyprávět. A to je teprve začátek. Přichází odcizení, neschopnost, strach. Koloběh života se teprve roztáčí. Co když za to může ONA?

Jsou témata, o nichž se moc nemluví. I když jistá forma osvěty už funguje. Jde o pocity, kterými se nechlubíme, přestože nás sžírají do morku kostí a děsí víc než cokoliv jiného. O to horší to musí být v případě čerstvé maminky, která se snaží své dítě milovat na tisíc procent. A místo toho zjišťuje, jak je to náročné, jak si připadá cizí v téhle roli, která by jí přece měla být šitá na míru. A pak jsou tu ty podivné náhody. Vidění přes mlhu probdělých nocí, nejistota v úsudku a děsivé přesvědčení, které přece nemůže být správné. Je to genetika, co předurčuje chování lidí nebo se zlo prostě stane?

Druhá tvář je silný příběh. A je to v tomto případě dost slabé a nic neříkající slovo. Jde doslova o nervy drásající šílenou zpověď člověka, který má kolem sebe sice dost lidí, ale je na všechno úplně sám. Bez všech příkras, totálně napřímo. Působí opravdu znepokojivě, což perfektně podtrhuje způsob promluvy. Nulové, ale maximální emoce člověka absolutně zdeptaného situací.

Ashley Audrain se podařil mistrovský kousek. Jako by malovala obraz a použila všechny odstíny, které paleta může nabídnout. Je tam všechno, co čekáte a daleko víc, než byste si vůbec dokázali představit. Její síla je nejen v těch momentech, kdy chcete přestat číst, protože víc nezvládnete, ale i v těch relativně klidných pasážích, kde se ve vás míchá deset emocí zároveň a bojíte se, co ještě přijde.

Příběh knihy Druhá tvář čpí posedlostí, závislostí a děsem. Je plný úzkosti a smutku. Ale je skvěle vykonstruovaný, emoce silné a opravdové. Jako by na čtenáře Blythe volala o pomoc. Přitom „jen“ potřebuje, aby si ji někdo poslechl.  A je to příběh tak mrazivý, že ho dočtete, a ještě chvíli potom se budete ptát, jestli ho autorka vážně napsala. Protože doznívání je dlouhé.

Tereza Bártová

Napsat komentář