Tentokrát budu osobnější. Vzhledem ke své inklinaci (rozumějte lásce) k umění jsem novinku, pod kterou je kromě de Bottona podepsán i John Armstrong, očekával s netrpělivým poposedáváním a refreshem webu nakladatele (a to prosím je navíc má kancelář jen kilometr od té knihozlínské), abych si pak pro ni ihned po vytištění s udýchanou chůzi doběhl. Mé těšení mělo svůj původ ve dvou chromozemech.
Ten první se pojí se čtenářskou zkušeností se starší de Bottonovou prací. Architektura štěstí mě totiž naučila nejen si architektury všímat (a to prosím jsem osm let bydlel v historické části Olomouci a poslední roky ve funkcionalistickém Zlíně!), ale především ji mít rád. A tak nějak více rozumět. Ne odborně. De Botton mne naučil architekturu sledovat – vnímat – prožít.
Druhý chromozom se pojí s tématem arteterapie. A vůbec s tématem toho, jaký vliv umění na člověka má, jak moc člověk do umění vstupuje, co ze sebe dává, co to s ním dělá, jak výsledek pak ovlivňuje okolí.
Když bych chtěl své posuzování knižní novinky zkrátit, mohl bych si pomoci sdělením, že výše popsané důvody, proč jsem se na Umění jako terapii těšil, vlastně přesně knihu a můj názor charakterizují. Četl jsem ji pomaloučku, spíše vnímal, než četl. (A prohlížel, má totiž vpravdě bohatý obrazový doprovod.) Úvodní slovo stručně, ale jasně definuje zvolenou metodu, čemu se budou autoři věnovat, co úmyslně opomíjejí, čímž si nevytváří alibi, ale srozumitelně pojmenovávají vlastní úhel pohledu – a mě osobně navnadili.
První velká část se ale ukrývá pod metodologií, nemá své vlastní pojmenování, což může trošku mást. První šest desítek stran rozhodně nezavání – jak mnou nenáviděné slovo metodologie může působit – hloubkovým dolováním uvnitř teorií, ale věnuje se jednotlivým funkcím umění, přičemž každá z nich otevírá na konkrétních příkladech a za doprovodu velmi čtivého textu dvířka intenzivnějšímu pochopení umění. Určitě si totiž, stejně jako já, kladete otázky, proč se díváte na něco, co je smutné, dokonce může být něčím depresivní až nehezké, nebo naopak, proč přicházejí chvíle, kdy utíkáte k líbivým (pohyblivým) obrazům, sochám nebo hudbě. Kniha v každém daném případě přichází s lidským přístupem k umění: hledá vazbu mezi dílem a člověkem, nesehrává zde tedy takovou roli technologické zázemí, kontext se „omezuje“ na lidskou duši, potřeby, na nutkavost při tvorbě (její konzumaci i produkci). Ostatně, de Bottom upozorňuje i na nemoc výuky dějin umění, když se soustředí výhradně na dobový kontext a třeba ještě i život autora, ale opomíjí komunikaci díla se studenty.
Mimochodem, když už je o škole řeč. Nejenže mne osobně kniha při poklidném listování poposouvala blíže k tomu, abych umění měl ještě raději, ale současně mi nabídla výborný materiál pro diskuze se svými studenty (vedu ateliér animované tvorby). I když si teď mířím do vlastních řad, vzhledem k vystudované filmové a divadelní vědě, Umění jako terapie nádherně ukazuje, kdy se dokáže teorie zbavit handicapu světa sama pro sebe (tedy pro teoretiky) a spojuje se s praktickým působením a vznikáním uměleckého díla. A to i v druhé, hlavní části, která si tematicky vybírá několik oblastí – lásku, přírodu, peníze, politiku, aby povídala o reflexi umění, sebereflexi autorů i příjemců.
Co si z knihy odnesete, hodně záleží na vás. Může to být štos popsaných papírů s poznámkami, nebo notes zůstane schovaný, o to silnější však bude křehká radost, která při listování knihou tělem vibruje.
Hodnocení: 90 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář