Jste-li fanoušky Tolkiena, nečekejte mytické elfy či trpaslíky. Hrdiny tohoto příběhu jsou lidé, ačkoliv ne zrovna obyčejní a ne zcela oproštěni od mystiky a magických sil. Ryan ve své knize sleduje osud Vélina, bratra Šestého řádu a později královského rytíře, na pozadí dějinných událostí ve Sjednoceném království. V tomto románu nejde o typický zápas dobra a zla, ale spíše o utváření historie a odkrývání politiky fikčního národa. S tím souvisí zejména prosazování Víry, oficiálního náboženství zmíněného království, jemuž vládne intrikánský, avšak obdivovaný sjednotitel, král Janus. Stoupenci Víry uctívají Zemřelé za hranicemi světa, zatímco nenávidění a potíraní Popírači mají své pohanské bohy, kteří jsou podle vyznavačů Víry pouhou lží. Snaha o šíření Víry spojuje světskou moc státu i církevní moc šesti řádů a jejich Principů.
Ryan rozvíjí zdánlivě dvě různé dějové linie. Vernier, historik a kronikář Alpírského císařství, doprovází císařem omilostněného zajatce Vélina na Meldenejské ostrovy, kde ho pravděpodobně čeká smrt v souboji. (V tu chvíli mě napadlo: Vélin přece nemůže zemřít, když o něm mají být další dvě knihy, nebo snad ano?) Vélin během plavby lodí vypráví průvodci o svém životě a ten jej zaznamenává pro příští generace. Nicméně jak zjistíme, ne všechno, co Vernierovi poví, je čistá pravda. Tu odhaluje vyprávění v následujících kapitolách.
V první číslované kapitole se vracíme o mnoho let zpátky, do doby, kdy se Vélin v jedenácti letech nedobrovolně stal bratrem Šestého řádu a vzdal se rodinných vazeb. Ne vždy jsou události líčeny chronologicky. Zpožděné odhalování některých rozhodujících okamžiků pomáhá budovat napjatou atmosféru, ve vzduchu neustále visí nezodpovězené otázky a neobjasněné záhady se kupí. Když dočteme poslední stránku a přehrajeme si znovu od začátku, co bylo řečeno ve Vernierových zápiskách, všechny části příběhu konečně zapadnou na své místo. Ačkoliv je román na první pohled uzavřený, Ryan přece jen nechává otevřený značný prostor pro pokračování.
Píseň krve je rozdělena do pěti částí a každá z nich začíná nečíslovanými Vernierovými zápisky, které jsou psány v Ich‑formě a graficky odlišeny kurzívou. Pak vždy následují kapitoly psané Er-formou, v nichž je naopak klíčové hledisko Vélina. Ryan na úctyhodných šesti stech stranách prokazuje svůj vypravěčský um, aniž by sklouzával k patosu či přebujelému líčení. Jeho styl je spíše věcný, nikoliv však strohý. V každém případě se mu nedá upřít schopnost upoutat čtenáře během prvních pár stran.
Proč právě Píseň krve? A proč Stín krkavce? I záhada poetických a tajemných názvů je v knize objasněna. Byť je Píseň krve autorovým debutem na knižním trhu, působí velice vyzrále a zaslouženě se už teď řadí mezi nejlepší díla žánru epické fantasy. Druhý díl s názvem Tower Lord vyšel letos v angličtině a na svůj český překlad zatím čeká. Vyvrcholení Stínu krkavce by se mělo dostat na pulty knihkupectví ve Velké Británii během příštího roku, už nyní je však známý název poslední, třetí knihy – Queen of Fire. Nezbývá než doufat, že nezůstaneme jen u Písně krve a Host se v blízké budoucnosti chopí vydání kompletní trilogie.
Hodnocení: 95 %
Autorka: Michaela Doubravová
K dispozici je i e-kniha
Napsat komentář