Při procházení ohlasů kolem nového počinu George Clooneyho nabudete dojmu, že se tento šarmantní pán minul. Že pravděpodobně chtěl posbírat partu přátel, slavných jmen, udělat si projednou zase trošku větší film (čili dobový a s nějakou tou střílečkou a výbuchy) a s pomocí amerického vlastenectví i současně globálního zvěstování o podstatě kultury počechrat naše emoce a vyloudit chvějivou slzičku. Ale že mu to zkrátka moc nevyšlo, protože na to, jací tam jsou vtipálci, tam je málo humoru. Na to, že se film odehrává v průběhu 2. světové války, je zde málo války (a tedy i akce). A všechno to jaksi podivně nedrží, protože nevíme, kdo je hlavní hrdina, čili ten nejhlavnější, kdy se co přesně odehrává. A dost možná vlastně ani nechápeme, proč se ta podivná sebranka chlapíků rozhodla řešit ukradené obrazy, když v Evropě umírají lidé.
Jenže ono se na všechno zmíněné dá podívat z přesně opačné strany – a přetvořit výtky v argumenty pro pochvalu. Nebo dokonce ódu. Protože Památkáři (s ohledem na kritiky paradoxně) nejsou obyčejným filmem. Naopak. Budu-li osobní a vzdám se nároku na jakoukoliv odbornou terminologii, zatím poslední režijní práce George Clooneyho mě opravdu hodně bavila. A ne, není to takové to Nova vás baví. Představte si pod tím velmi funkční koláž emocí: ani na minutu nemáte chuť odloupnout zrak od obrazovky, cítíte se být součástí party, smějete se/usmíváte, abyste za chvíli měli mráz na zádech. Film hřeje, film žije. Památkářům se podařilo, abych zkrátka a dobře bez ohledu na potřebu něco příliš analyzovat měl ten film čistočistě rád.
Přesto se vrátím znovu k oněm výtkám. Svou roli sehrála žánrova nejednoznačnost. Přebrat si to ale můžete jako neschopnost diváka přijmout i jiný vzorec, než ten, který (mnohdy velmi pasivně) přijímá z obrazovky či plátna kin. Proč by nutně museli herci jako Goodman, Murray nebo Clooney dělat vtipy a odkazovat na Sedmou rotu? Proč by vlastně válečný film musel být válečný? Vždyť téma Památkářů válku jako takovou přesahuje. Jde o zachování odkazu, který všechny možné války dokázal přežít a třeba právě tu Druhou nepřežije. A proč by každý hollywoodský film musel být nesen v linerálním vyprávění, mít svého hlavního hrdinu a čitelné hranice mezi tím, co bylo a je a kde?
Clooney znovu ukázal, jak hloubavý dokáže být. Jak je pečlivý při rozpoznávání jemných nuancí stylů v rámci dějin kinematografie, respektive, jak si dokáže přebírat a ty střípky využít. Jak si umí hrát. Máme zde několik ne jen hrdinů, ale i vypravěčů. Pomáháme si rozhovory, telefonáty, dopisy i zápisky. Neurčitě se pohybujeme mezi lehkostí a tragédií. Smrt může mít v sobě hrdinství i přes svou zdánlivou zbytečnost (obrana sochy) či absurditu (ocitnutí se uprostřed palby dvou armád).
Památkáři sice nemají v sobě tak magnetizující filmařinu jako Dobrou noc a hodně štěstí, najdeme v nich ale hned několik opravdu silných chvil. Kupříkladu vánoční přání přenášené polním rozhlasem, vrácení ukradeného obrazu do prázdného bytu (kam se majitelé s největší pravděpodobností už nikdy nevrátí), nebo cigareta s nepřítelem… Na filmu je vlastně dost možná nejkouzelnější právě to, jak takové intenzivní momenty vstupují do děje naprosto neohlášeně, jak se zjeví a zase odejdou, jak rozechvějí a umí znít i po skončení filmu, aniž by Clooney musel vše dávkovat hollywoodsky tak, aby film pozbýval nudy a gradoval. (Naopak Clooney s nudou či všednodenností pracuje a u gradace využije tzv. záchranu na poslední chvíli, ale lze rozpoznat, že jde jen o filmařskou hru a mrknutí okem.)
Sečteno a podtrženo, Clooney patří mezi ty herce, které je radost vidět i za kamerou, nejen před ní.
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář