Duncan se vrací na Irvingovu internátní školu jako student maturitního ročníku. Mimo jiné to znamená i novou kolej a esej o tragédii, kterou musí na konci roku všichni odevzdal do hodiny literatury. S hrůzou zjištuje, že mu byl přidělen pokoj po Timovi, ten nejhorší ze všech. Na Tima si vzpomíná z minulého roku a nikdy už si jeho obličej nevymaže z paměti, ne snad kvůli tomu, že je Tim albín, ale hlavně kvůli TÉ tragické události. Jak už je ve škole zvykem, každý předchozí obyvatel pokoje zanechá tomu dalšímu nějaký poklad. Občas se tak pod postelí objeví flaška alkoholu nebo staré knížky. Duncan najde na stole hromadu cédéček. Když si je později pustí, do sluchátek mu zní Timův hlas.
Nejdřív mi dovol, abych ti poděkoval, že ses rozhodl si to poslechnout. Pořád jsem musel myslet na naše poslední setkání a na to, jak bych si přál, abych se byl býval rozhodl jinak. Koneckonců by to asi nic nezměnilo, všechno už bylo stejně nevyhnutelné. Ale na tebe by to mělo jiný dopad — pokud se tě to tedy vůbec týkalo. Můžu se jen domnívat, že ano.
Představuju si, jak sedíš u mého stolu — teď už u svého stolu — a hraješ si s krabičkami od cédéček. Představa, že můj příběh posloucháš, mě uklidňuje. Je to vlastně jediná útěcha, kterou mám, kromě přemýšlení o tom, jak se vrátit zpátky a udělat všechno jinak, což už nikdy nepůjde. Tak tady to je — můj pokus to všechno nějak vysvětlit.
Esej o tragédii představuje příběhy dvou chlapců. Ten jeden jej právě prožívá a ten druhý už ho prožil. Timova a Duncanova cesta se jednoho dne potkala na tragické křižovatce a Duncanovi se nyní skrze audiozáznamy dostává vysvětlení. Jak to s Timem doopravdy bylo, co tomu předcházelo, jak do jejich životů zasahuje povinná esej o tragédii a co je doopravdy relevantní. Tim je albín, jeho přítelkyně Vanessa miluje sníh, barvou letošního školního roku je bílá. A přesto je celý příběh velice temný, i když ne tím hororovým způsobem, všechno má spíše poetický nádech shakespearovské tragédie.
A stejně jako v každé tragédii i tady je na začátku všechno organizované a jasné, pak nastává chaos a nakonec věci zase dostanou svůj řád. Celou dobu visí mezi řádky ono velké tajemství, a tak budete neustále číst dál, protože pointa je až úplně na konci.
Definice tragédie podle Malého Ottova slovníku naučného: „Tragédie, truchlohra, druh básní dram., v nichž hrdina svými skutky i vůlí jedná proti ustáleným lidským názorům, normám, mravnímu řádu, zákonům, čímž dopustí se vinny tragické, a hyne ve tragickém sporu buď s cizím protivníkem, nebo s vlastním nitrem.“ (vydání z roku 1905, s. 940)
Esej o tragédii je kniha, kterou byste si měli přečíst, protože vypráví velmi prostý a zároveň silný příběh, který zanechává stopu. Po dočteni nevyvolává (už ze své podstaty) velké nadšení a vzrušení, spíše brní někde v koutku vaší hlavy. A možná dostanete i odpověď na tu odvěkou otázku, zda být či nebýt (hrát či nehrát).
Hodnocení: 96 %
Autorka: Olga Biernátová
Soutěž (byla ukončena)
Vyhrajte jeden ze tří výtisků knihy Esej o tragédii. Stačí odpovědět na jednoduchou soutěžní otázku a doufat, že vaši odpověď vybere naše dvoučlenná porota jako výherní. Pokud vám není otázka jasná, přečtěte si ještě jednou recenzi a pochopíte, o co jde. Soutěž končí 21. 7. 2014. Úplná pravidla soutěže.
Nejlepší odpovědi na soutěžní otázku a jejich autoři:
Soutěžní otázka: Kdybyste novému obyvateli vašeho starého pokoje měli darovat nějaký poklad, co byste mu nechali a jaký vzkaz byste mu napsali?
Lucie Kocourková: Nechala bych tam bednu šampaňského a napsala bych… Ať každou láhev dobře využije… jednu určitě na oslavu nového bytu, a jednu, když se s bytem bude loučit. A zbytek lahví na chmury a radosti v životě, které bude v životě oslavovat nebo zapomínat.
Veronika Burgerová: Možná bych rozmalovala obraz, avšak nechala nedokončeno. Vzkazem bych vyjádřila, že je to vlastně poslání – dokončit něco, co já nestihla. Kdybych byla totiž já na tom místě, přišlo by mi celkem vzrušující podílet se na věci, která by mě s nějakou osobou vlastně neodvratitelně a navždy spojila.
Klára Janková: Nechala bych mu tam fotoalbum s fotkama onoho pokoje, když jsem v něm bydlela, a toho, co jsem v tom pokoji prožila. Na fotoalbu by byl lístek s nápisem: Teď je řada na tobě.
Napsat komentář