Komiksová verze má jednu nepopiratelnou výhodu, scénář má na svědomí Denise Mina. Skotská rodačka se pohybuje přednostně ve světě knižní beletrie, u nás zaujala kupříkladu úspěšným Koncem vosí sezóny. Mině je blízký detektivní žánr a přesun směrem k temnému thrilleru, kde stejně jako napětí má podstatnou roli psychologie postav. Ke Stiegu Larssonovi má tedy velmi blízko, což ona participace na komiksových adaptacích jen dokazuje.
Při realizaci komiksové Dívky, která si hrála s ohněm dost dobře mohlo dojít k vypreparování nuancí, jež se pojí s motivacemi hrdinů, aby téměř tří set stránková kniha vsadila na akční a dynamické obrázky. Snad díky snaze autorky však nezaniká jemné předivo, které se táhne celou Larssonovou trilogií. Té vévodí téma násilí páchané na ženách, i proto dostává nejvíce prostoru jedna z ústředních postav, Lisbeth Salanderová. Nejen svým vzhledem, ale předně vyděděností a schopností s lidmi jednat na přímo (nebo vůbec) poutá naši pozornost a získává si sympatie – i když bychom s ní na kafe s největší pravděpodobností nezašli. Díky svérázné úpravě těla a vlasů lze s postavou flexibilně v grafické podobě pracovat. Potkáme zde různě velké pohledy a práci se světlem. Lisbeth funguje až démonicky, když kreslíři sáhnou po využití zadního světla a vyprávějí tedy pouze Lisbethinou siluetou.
To naopak Mikael Blomkvist, reportér, jehož úmyslem je hájit právo a spravedlnost, už coby literární postava, postrádá intenzivnější životnost. I v americkém filmovém zpracování, i v kresbách nepřináší kromě svého „bytí“ prakticky nic vizuálně atraktivního, žádné vnitřní pnutí a charisma. (I když se do něj zamiluje jeho šéfredaktorka a vlastně i lesbička Lisbeth).
S největší pravděpodobností však po komiksové verzi sáhnou ti, kteří Milénium dobře znají, stěží tedy budou překvapováni dějovými zvraty a kličkami. Komiks nemá v úmyslu posouvat adaptaci do sféry těch velmi volných, nerozehrává odlišná témata, jen některé motivy (zcela logicky s ohledem na délku) potlačuje, což vlastně ale má tu výhodu, že je v mnohém svižnější než samotná literární předloha. Může za to nejen um Denise Miny, která s daným žánrem má své zkušenosti, ale také trojice kreslířů: Mutti-Fuso-Manco.
Při čtení vás nepřekvapí, že komiks se zrodil ve Vertigu, jakési „podskupině“ giganta DC Comics. Na jedné straně kresba nedává příliš velkou šanci odklonu od (dobře zvládnutého) mainstreamu, na straně druhé má v sobě čas od času náboj, který dává tušit něco o alternativě, touze odlišit se, být svůj a nezávislý. Vlastně už samotné spojení tří autorů vytváří příjemnou vnitřní dynamiku. Zvláště u pasáží s policisty, kdy kresbě dominují širší linky, méně prokreslenosti a až jakási hra s geometrií, nebo v samotném finále, kdy naopak kresba začíná být jemnější a expresivnější svou nejistotou.
Druhý díl tentokrát Host vydává v jednom svazku. Sice vaše ruce trošku dostanou zabrat, ale na rozdíl od předchozího rozhodnutí, kdy kniha měla dvě části, tentokrát se stupňující tempo nesetká s přerušením a komiks velmi dobře graduje.
Hodnocení: 80 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář