Engelhardt byl mužem činu a místo bláhového snění opravdu zvedl kotvy, opustil průmyslem a mocí ovládané Německo a vypravil se do Tichomoří, kde vždy bylo přeci jen o něco víc kokosových ořechů než v Bavorsku. Přesně v ten moment začíná i kontroverzní kniha švýcarského spisovatele Christiana Krachta.
Předně je potřeba říci, že pokud se o této knize mluví jako o kontroverzní, tak je to tak trochu lež, protože kontroverzi tu budete hledat opravdu velmi těžko. Kde vzal německý kritik podezření, že je kniha rasistická, by mě opravdu zajímalo. Nicméně, i špatná reklama je reklama (sám Kracht byl z tohoto nařčení velmi rozmrzelý) a kniha se dostala do širšího povědomí a úspěch už na sebe nenechal dlouho čekat.
Je to svým způsobem totiž velmi zajímavý životní příběh (Engelhardt, i když to zní bláznivě, na začátku dvacátého století doopravdy žil a doopravdy prchl do Tichomoří, aby tam mohl chodit nahý a pojídat ořechy), který láká k přečtení. Byl Engelhardt blázen nebo génius? Jaké to asi bylo, koupit si ostrov a založit kokosovou plantáž před sto lety? A co na to Německá říše? Přesně takové otázky vás donutí otevřít tuto knihu. Ale abychom nezdržovali – na všechny dostanete odpověď.
Nicméně, nějakou hlubší paralelu s nastupující Třetí říší nehledejte. Sice jsou tu styčné body (vegetariánství, touha po diktatuře a další), ale příběhy jsou to naprosto rozdílné a neparafrázují se, spíše se pouze ke konci osudově doplňují. Hlavním příběhem vskutku zůstává dobrodružství jednoho génia/blázna v Tichomoří, které je poutavé samo o sobě. Kniha je napsaná mírně archaickým jazykem, poeticky rozvláčná a popisná a místy i velmi humorná. Abych přešel od přídavných jmen k něčemu srozumitelnému – čte se jedním dechem. Postavy jsou plastické a zajímavé, i když se mihnou jen na pár stránkách. Příběh pádí dopředu a nezastavuje se, neodbočuje a nefilozofuje – a když už se začne filozofovat, má to na starosti hlavní postava, jejíž duševní rozpoložení funguje jako motor celé knihy. Motor, který se žene po předvídatelné ose: prostý a naivní vegetarián a pravdoláskař na začátku, leprou sužovaný a krachem impéria zdrcený filozof, který to přestává mít v hlavě vpořádku, na konci. Milovníci rozkladu lidského psyché se budou u knihy tetelit blahem.
Jediným mínusem je, že kniha postrádá cokoliv, co by se dalo nazvat katarzí (pokud tedy nepočítáme poeticky shrnutý konec všech zúčastněných jako vystřižený ze závěru nějakého televizního seriálu), nebo překvapením či vzrušením. Místo toho kniha poklidně dopluje ke svému konci a všechny otevřené dějové linie ukončí tak, jak se dalo očekávat už od poloviny. Pakliže se Kracht chtěl alespoň přibližně držet opravdového osudu Engelhardta, pak mu asi nic jiného nezbývalo, nicméně ona absence jakéhokoliv „wow momentu“ způsobí, že kniha tak trochu prošumí. Ale možná je to jen tím, že jsem zastánce antických tragédií, finálních, konečných a osudových konců. A možná, že někomu bude vyhovovat tento klidný dojezd, který svým způsobem velmi dobře pasuje ke knize samotné. A možná, že nakonec je dobře, že žádný osudový moment nepřišel – vždyť to nejdůležitější kniha říká mezi řádky. Mezi touhou po dobru a šílenstvím je velmi úzká hranice.
Hodnocení: 75 %
Autor: Jakub Šimáček
Napsat komentář