Na americké diváky vždy, a to napříč žánry, působí zápas o základní lidská práva magneticky. Ideální kombinace počítá s bojem o svobodu vztaženým k nějaké tu více, tu méně skutečné události. Aby poselství bylo co nejčitelnější (čti: nejčernobílejší), nabízí se sáhnout k tematice otrokářství. Režisér si tak zadělává na úspěch už proto, že málokdo se bojí nahlas oponovat touze po lidské svobodě a rovnoprávnosti. Ostatně, vyšlo to i britskému filmaři Steve McQueenovi, neboť jeho film si odnesl z oscarového klání tři sošky, a to včetně té za nejlepší film.
Současně však takové dramaturgické rozhodnutí obnáší sklon k mýtům, nebo přinejmenším násilně prvoplánovému citovému vydírání. A proto nepřekvapí, že i oscarový titul 12 let v řetězech se s podobnými výtkami od premiéry setkává.
Už samotný výběr režiséra může překvapit. McQueen se sice zaměřoval ve svých celovečerních dramatech na jednotlivce, stejně jako to dělá zde, v Hladu i Studu však šel více ke kořenům vnitřního boje se sebou samým, nežli k obecnému zápasu uvnitř společnosti. Dá se říct, že se tedy logicky může McQueen najednou začít potýkat se zobecňováním. Stane se v režisérské sesli povrchnějším a vypravěčsky předvídatelným. A to i přes veškeré další kvality filmu platí. 12 let v řetězech nebude fungovat jako titul, v němž vám budou jednotlivé dějové linky dávat příčinu k přemýšlení, k aktivnějšímu čtení. McQueen točí hollywoodský film a ctí linearitu ve vyprávění i v mnohém nenápadný styl, jenž nemá odvádět divákovu pozornost od podstatného: od silného příběhu.
Výše uvedené může zavdat důvod ke zklamání, lze však předpokládat, že většině se taková strategie bude líbit více. Na stranu druhou by bylo nespravedlivé McQueena nařknout, že jeho 12 let v řetězech má ambici dojmout masu. Formálně navazuje na svá předchozí díla, ať už je to střídmým užitím hudební kompozice, nebo vpravdě intenzivním důrazu na bolest pociťovanou hlavním hrdinou. Jen se nám zde do popředí – vlastně jaksi pochopitelně – dostává bolest fyzická oproti duševní, se kterou se potýkal třeba hrdina Studu. 12 let v řetězech ale nemá z bolesti takovou úchylnou radost jako Umučení Krista od Mela Gibsona. Švih biče se neobjevuje více než je potřeba, kamera navíc počítá i s útlocitností diváků a raději si volí takové úhly, abychom rány příliš neviděli.
Při sledování filmu si nelze nevybavit jiné zajímavé tituly, také oscarovou Gravitaci nebo fascinující Vše je ztraceno s Robertem Redfordem. Každý z titulů totiž lze oškatulkovat jako „fyzický film“. Do popředí se dostává člověk coby tělo, které sice má svou duši, své starosti, touhy, konflikty, ale jak nám říká i stará známá Maslowova pyramida, jakmile je ohrožena primární fyzická potřeba, stěží může člověk uvažovat nad nějakým vlastním seberozvojem. A pěkně je to vidět i u McQueenova snímku. Hrdina 12 let v řetězech dostává i coby otrok do rukou housle, ale hraje na ně jinak. Bolestivě. Tóny už nevycházejí z potřeby hrát, vnímat muziku, jde o obdobu ran bičem. Jeho bytí se omezí na práci a na přežívání a na otázku, zda se náhodou nestane něco, co by zapříčinilo, že mu jeho pán vezme život. Chování některých otrokářů může být občas stejně nepředvídatelné jako moře, s nímž zápasí Redford ve Vše je ztraceno, nebo vesmír, který obklopuje Sandru Bullock v Gravitaci.
A ačkoliv je 12 let v řetězech z výše uvedené trojice titulů tím nejméně fascinujícím, vypovídá o loňském filmovém roce mnohé. A vlastně i o tom, jak lze už mnohokrát zpracované téma znovu uchopit, aniž by vás nudilo. A to i přesto, že má film poměrně dlouhou stopáž a pomalé tempo, pro McQueena typické. A když už si film dáte, věnujte pozornost i bonusovému materiálu. Není jej kdovíjak mnoho, ale má kvalitní zpracování a především zajímavý obsah.
Hodnocení: 80 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář