Mise splněna: Dvojrozhovor s Martinem Moravcem a Markem Dvořákem

Představte si, že sedíte u jednoho stolu se záchranářem Markem Dvořákem a hodiny si vyprávíte o úskalích i radostech jeho profese. Jak vypadá práce doktora ve vrtulníku? Na které vzlety nikdy nezapomene? Kdy měl při zásahu strach a co už by ve službě nechtěl zažít? Marek Dvořák by asi neměl na takové posezení čas – přece jen je lepší, když zachraňuje životy. I proto vychází další z knižních rozhovorů Martina Moravce.

Přečtěte si výjimečný dvojrozhovor s Martinem Moravcem a Markem Dvořákem, který při příležitosti vydání knihy Mezi nebem a pacientem poskytli Magazínu LUXOR.

Martine, jste původní profesí novinář, ale několik let vydáváte také knižní rozhovory se zajímavými osobnostmi. Knihy vycházejí v nákladech, které z nich dělají velmi úspěšné bestsellery, ještě dřív než zveřejníte jméno dalšího zpovídaného. Dokážete odhadnout, proč jsou mezi čtenáři tak oblíbené?

K odpovědi si půjčím nejčastější ohlas, který na své knížky mám: „To bylo, jako bych s vámi dvěma seděl u stolu.“ A přesně o to mi jde. Vtáhnout člověka do děje. Nenásilně, jednoduchými, a přitom snad zajímavými otázkami. Aby měl pocit, že se vlastně ptá sám. Aby se o medicíně, letectví nebo vyšetřování vražd dozvěděl všechno, co ho kdy napadlo, a navíc i to, co ho možná nenapadlo.

Knihy dnes již vypadají jako slušná edice, kam směřujete?

Letos to chvíli vypadalo, že směřuju do nemocnice, protože mi tělo v létě ukázalo, že už mu není dvacet. Takže další v plánu je jóga a trochu volnější životní styl. Ale na to jste se asi neptala. Vyzní to jako fráze, ale s knižními rozhovory žádný plán nemám. U prvního jsem nepočítal s tím, že bude druhý. U druhého s tím, že bude třetí. Teď se těším ze čtvrtého, na pátý nemyslím, ale jak se znám, s podzimem a zimou mě zase začne svrbět ruka.

Zatím vedete knižní hovory jen s muži. Ať už to byl pilot David Hecl, neurochirurg Vladimír Beneš, kriminalista Josef Mareš. A kdy se dočkají ženy?  

Pojďme udělat dohodu! Každý, kdo čte tento rozhovor, ať mi přes Instagram napíše tip. Prosím, budu rád. Moc dobře vím, že by to ženě se založenýma rukama na obálce knihy velmi slušelo!

Podle čeho vybíráte, koho budete zpovídat příště? 

Každá z knížek má svůj příběh. Někoho jsem si vybral já, dalšího mi někdo doporučil. Mně vlastně stačí málo: zajímavý člověk, zajímavý obor a hlavně aby ten druhý chtěl. V tom jsem měl zatím obrovské štěstí. Protože když někdo kývne, ale vlastně ani moc nechce nebo si těžko hledá čas, trápíte se oba.

Věnujete se stále novinařině, nebo už jen píšete knihy?

Letos je to dvacet čtyři let, co jsem začal pracovat v novinách. Hrůza. Na druhou stranu pořád platí, že se do redakce každý den těším. Takže ano, novinařině se věnuju a psaní knížek to skvěle doplňuje.

Dokážete odhadnout, kolik z úspěchu knihy tvoří samotný obsah a jak moc jí prospěje, když je o ní hodně slyšet a je hodně vidět?

Nebudeme si nalhávat: když se o knížce mluví, je to dobře. Pokud se tedy neříká jen to, že je blbá (směje se). Spousta dobrých knížek zapadla a spousta průměrných se prodává po desítkách tisíc. Ale budu pořád věřit tomu, že dobrá knížka si cestu k lidem najde. I když to třeba pár let potrvá.

Jak dlouho to trvá, než takový knižní rozhovor vznikne? Máte nějakou svou osobitou metodu, jak k nim přistupujete?

Trvá to tři čtvrtě roku až rok. Aspoň tedy mně. Několik měsíců příprav, pak schůzky s dotyčným, přepisování, skládání dohromady, grafická úprava, editace, korektury… Ono se to nezdá, ale je toho dost. Metodu už jsem vlastně trochu zmínil: S každým si povídám, jako bychom seděli na pivu. Ptám se pokud možno tak, aby se v knížce neztratil laik a zároveň neurazila ani toho, kdo už o oboru něco ví.

Všimla jsem si, že někdy jsou vaše otázky velmi stručné… Je to záměr?

Je. Jednak to textu dodá tempo, jednak to odpovídá realitě. Když vám někdo řekne něco, co vás zaskočí, taky reagujte krátce. „Prosím? Nene! To není možné! Aha.“ Vlastně to není otázka, ale do knihy to vnese atmosféru.

Prozradíte nám, jaké knížky patří k vaším nejoblíbenějším? Které Vás formovaly a které jsou takzvané “srdcovky“?   

Protože jsem z fotbalové rodiny, moje modla byla Klapzubova jedenáctka. Tu jsem přečetl snad dvacetkrát. Školu jsem prošel na edici Stopy hrůzy, a to mi tak nějak zůstalo. Mám rád hlavně detektivky.

Kde sám sebe vidíte za dvacet let?

Ty bláho, teď si připadám jak na pracovním pohovoru (směje se). Za dvacet let už se budu pomalu blížit k důchodu, takže bych začal jednoduše: rád bych sám sebe pořád viděl pobíhat po světě. Nebo ještě líp, po tenisovém kurtu. S jakž takž zdravými koleny a kyčlemi.

Máte nějaký profesní sen, který byste si rád splnil?

Já už si jich asi splnil víc, než jsem kdy měl. Ano, pořád mám v hlavě jeden komediální román. A úplně nejšťastnější bych byl, kdyby z něj pak vznikl film. Ale nově už v tom nejsem tak úporný a říkám si: Když nebude, tak nebude. Povídat si se zajímavými mě baví úplně stejně.

Můžou se čtenáři těšit na besedy a autogramiády k vaší nové knize? Kdy a kde se odehrají?

Tohle bude hodně záležet na Markovi, protože jeho kalendář je plný až někdy do roku 2025. Knížku pokřtíme ve středu 18. října v Praze na Václavském náměstí. Snad to nezakřiknu, když řeknu, že s kmotrou, kterou jsem si hodně přál. Pak se nabízí Hradec Králové a chtěl bych podniknout i nějaký výjezd na Moravu. Napsal bych, že někam, kde mají dobré víno, ale Marek je abstinent.

Marku, překvapilo vás, když novinář Martin Moravec přišel se žádostí o knižní rozhovor? Nechal jste se dlouho přemlouvat?

Bylo to v době, kdy mě o knihu žádalo více lidí, takže zcela překvapen jsem nebyl. Martinovou tvorbu jsem znal, takže jsem byl poctěn a dlouho jsem se přemlouvat nenechal.  

Kniha je slušnou náloží příběhů, nad kterými často zůstává rozum stát. Jak často si jdeme průšvihům se zdravím jako lidi naproti?

To je vlastně definice mého krásného oboru – urgentní medicíny. Je to práce, u které vám často zůstává rozum stát. Jak říká můj kolega záchranář Jirka a zmiňujeme to i v knize, velká část našich pacientů si svému nešťastnému osudu jde přímo naproti, ať už svým neuváženým jednáním, riskováním, tak třeba požitím alkoholu a následným vymýšlením… Použil bych ostřejší výraz, ale řeknu „nesmyslů“… 

Během čtení se u mě vystřídaly snad všechny druhy emocí, smutek, dojetí, smích, pocit, že jsou příběhy s dobrým koncem a někdy i ty, kde bychom už dávno zlomili hůl. Je tohle opravdu všechno život záchranáře?

Ano a je to přesně ta práce, kterou jsem si jako kluk vysnil. 

Kniha obsahuje i spoustu užitečných rad z oblasti první pomoci, byl to jeden ze záměrů jak to k lidem dostat blíž?

Já se jen snažím mluvit o tom, co mě na mé práci baví. Dizertaci a celý výzkum kolem toho jsem věnoval právě tématu, jak dostat první pomoc mezi co nejvíc lidí a jsem rád, že se mi to snad trochu daří a titul jsem nedostal neprávem.

Při čtení mě napadlo, kam zmizelo umělé dýchání, které nás učili v dětství ve školách?

U dětí má stále své místo, u dospělých nyní preferujeme kvalitní stlačování hrudníku a případně použití defibrilačního výboje. Je to výsledek složitých studií a výzkumů a díky tomu nám zástavu přežije více pacientů. 

Často je v knize zmíněno, že když zachraňujete druhému život, jste jen vy a vaše stoprocentní nasazení. Tím se vyvarujete pocitu, že jste mohl něco udělat jinak. Jak k němu člověk dospěje?

V naší práci není čas na druhý pokus. Proto se snažím, aby ten první byl vždy to nejlepší, co v danou chvíli pro člověka dokážeme udělat. Pak se mi celkem dobře usíná a z tohoto pravidla bych nikdy nechtěl ustoupit. Jinak by byl čas skončit. 

Piloti, sestřičky, dispečeři, skupina lidí, kteří vás každý den obklopují a fungují ve spojení s vámi jako spojená nádoba. Z knihy je cítit jako moc si jejich práce a nasazení vážíte, často k nim vzhlížíte. Jak moc je tato práce o propojení a vzájemném nasazení?

Už jen název integrovaný záchranný systém v sobě skrývá to, že jsme spojené nádoby. Obdivuji práci kolegů a vážím si jich, jsme řetěz a řetěz nemůže fungovat bez všech článků. Nikdy to není tak, že by někoho zachránil Dvořák. Pokud se nám něco povede, je to vždy zásluha dokonale fungujícího systému. 

Bez jakých vlastností se neobejde dobrý záchranář?

To nevím, znáte nějakého? 

Prý už jste od základní školy věděl, kým chcete být. Práce je i vaším koníčkem a životní štěstí, je to tak?

Ano, plním si své sny. Z nějakého pohledu to možná může být na škodu, když je práce koníčkem, není pak už čas na jiné koníčky, ale nevnímám to takto negativisticky, naopak cítím, jak je hezké si žít svůj sen a ještě za to dostávat zaplaceno. 

Máte vůbec při vašem nasazení čas na osobní život?

To mě v posledních měsících trápí hodně. Předpokládám, že až se v důchodovém věku budu ohlížet za svým životem, neřeknu si: Měl jsem víc pracovat. Nyní se tedy snažím, abych si neřekl: Měl jsem víc času trávit s dětmi. 

Na sociálních sítích máte tolik sledujících, že by vám mohli závidět i mnohé celebrity. Sdílíte na nich příběhy ze své profese, a to jak ty s dobrým, tak i  špatným koncem. Máte s tím nějaké negativní zkušenosti?

Snažím se, aby mě každá negativní zkušenost posunula pozitivním směrem. Což se lehce řekne, někdy se to ale trochu hůř aplikuje do praxe. Mám ale štěstí, že mí sledující jsou na mě velice hodní. 

MARTIN MORAVEC & MAREK DVOŘÁK

Oba na mě působíte velmi houževnatě a že svoji práci milujete, dokázali byste si představit den v kůži toho druhého?

Martin: Tohle by Marek vyhrál deset nula. Protože on psát umí, zatímco mně bylo úzko, jen když mi o některých zásazích vyprávěl – natož abych si sám sebe představil na místě. Nebo by to možná bylo deset jedna, neboť mě toho během roku psaní docela dost naučil a už třeba znám rozdíl mezi bezpulzovou elektrickou aktivitou a bezpulzovou komorovou tachykardií.

Marek: To je na nějakou cenu, který novinář tohle umí vyslovit? Natož v tom poznat rozdíl. Já můžu říct, že rozhodně Martinovi jeho práci nezávidím a naopak obdivuji trpělivost a míru sebezapření, kterou do ní musí každý den investovat.

Co považujete za největší přínos vašeho společného knižního projektu?

Martin: Pro mě osobně byl největší přínos v tom, že mě Marek po roce práce objal.

Marek: Jak málo stačí… 

Martin: Ale vážně. Můžu to ukázat na sobě. Od té doby, kdy mi začal vyprávět, co všechno při práci zažil, se chovám trochu jinak. Třeba víc přemýšlím nad tím, jestli musím mít v autě rádio opravdu tak nahlas a pak kvůli tomu neslyšet blížící se záchranku. Nebo při chůzi po ulici míň zírám do mobilu. Nebo jsem teď rozdělával oheň, nešlo mi to, foukalo, ale radši jsem podpaloval nadvacetkrát, než abych si přinesl benzin. Jste na mě pyšný?

Marek: Jsem! Mise splněna.

Dvořák je mezi českými doktory svéráz. A to nejen kvůli mnoha tetováním, která má po těle. Pro kontroverzní názor nejde daleko, má osobitý smysl pro humor, ale zároveň je na každé jeho větě znát, jak moc medicínou žije. Když vypráví o pacientce, která ho po několika měsících od těžkého úrazu překvapila návštěvou a u které si myslel, že nemohla přežít, dojde i na slzy. Otázky mu kladl Martin Moravec, jehož předchozí knižní rozhovory s neurochirurgem Vladimírem Benešem, pilotem Davidem Heclem a vyšetřovatelem Josefem Marešem se staly bestsellery.

Ukázka z knihy:

Auto v plné rychlosti vylétlo ze silnice, dopadlo na železniční trať a řidičku náraz katapultoval ven. První štěstí měla, že si nehody všiml pán jedoucí v protisměru. Zastavil, běžel na místo, ženě sundal ruku a nohu z kolejí a asi za dvě minuty projel vlak. Ošetřili jsme ji, naložili, ale krátce před přistáním v nemocnici se jí zastavilo srdce. Ještě ve vrtulníku jsem ji musel resuscitovat a říkal jsem si, že takový stav nemůže přežít. Jenže ona za mnou po několika měsících přišla. Po svých, s dobrou náladou. To mě skoro až dojalo. Úsměv pacientů, které jsem naposledy viděl v bezvědomí, je pro mě asi největší odměna.

Připomeňte si bestsellerové rozhovory Martina Moravce:

Rozhovor vyšel v Magazínu LUXOR v říjnu 2023. Jeho autorkou je Jana Brázdilová.