Světová senzace Lucy Score konečně česky! Ukázka z knihy Co už nikdy nepřebolí

Na tuto novinku jsme už netrpělivě čekali: Senzace sociálních sítí, hravý i dojemný (a místy také pěkně peprný) romcom Lucy Score Co už nikdy nepřebolí, konečně vychází i v češtině! Pokud jste zamilovali Lásku po španělsku nebo Hypotézu lásky, je pro vás tento příběh s až návykově sympatickými hrdiny přesně to pravé. Přečtěte si krátkou ukázku.

„Zaparkovala jsem přímo před obchodem s chovatelskými potřebami, protože to bylo blízko té kavárny, kde jsem se měla sejít se sestrou.“

Grave na mě přejel pohledem a já přikývl. Lepší bude tuhle část rychle vyřešit, jako když člověk strhává nějakou zatracenou náplast.

„Takže Tina věděla, že přijedete do města, věděla, kde budete?“ ujasňoval si.

Naomi nechápala, kam směřuje. Přikyvovala, oči doširoka otevřené a plné naděje. „Ano. Volala mi včera v noci. Říkala, že má nějaké potíže a že se se mnou potřebuje sejít v kavárně Řev motorů v sedm dneska ráno.“

„No, takže, zlato,“ nevěděl Grave, jak to říct. „Já samozřejmě nechci nikoho křivě obviňovat. Ale je možné –“

„Že to auto ukradla ta kráva vaše sestra,“ vložil jsem se do toho.

Naominy oříškově hnědé oči přelétly ke mně. Teď už nevypadala mile ani nebyla plná naděje. Ne. Působila, jako kdyby chtěla spáchat nějaký zločin. Možná dokonce těžký zločin.

„Obávám se, že tady Knox má pravdu,“ přidal se Grave. „Vaše sestra dělá potíže už od doby, co před rokem přišla do města. Tohle zřejmě nebude první auto, ke kterému si pomohla.“

Naominy nosní dírky se prudce rozšířily. Přiložila si kafe ke rtům, několika rozhodnými loky ho vypila a pak odhodila prázdný kelímek do odpadkového koše u stolu. „Děkuju vám za pomoc. Jestli někde uvidíte modré volvo, co má na nárazníku samolepku s nápisem Buďme k sobě milí, dejte mi vědět.“

Prokristapána.

„A nemáte náhodou v telefonu nějakou tu apku, která by vám mohla říct, kde vaše auto je?“ zeptal se Grave.

Sáhla do kapsy, pak se zarazila a na vteřinu pevně zavřela oči. „Měla jsem.“

„Ale už nemáte?“

„Nemám telefon. Včera večer se mi, ehm, rozbil.“

„To je v pořádku. Vyhlásím pátrání a každý policista se bude po vašem autě dívat, když mi tedy napíšete jeho poznávací značku,“ nabídl Grave a ochotně směrem k Naomi posouval kus papíru a propisku. Uchopila je a začala úhledným, zaobleným psacím písmem psát.

„A taky byste mi tu mohla na sebe nechat nějaký kontakt, kde bydlíte a tak, abychom vás já nebo Nash mohli informovat.“

Při tom jméně jsem zaskřípal zuby.

„Ráda,“ odpověděla Naomi, ale znělo to naprosto opačně.

„Mhm. A možná máte nějakého manžela nebo přítele, jehož kontakt byste taky mohla přidat?“

Zlostně jsem na něj pohlédl.

Naomi zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Možná přítelkyni nebo manželku?“ zkusil to znovu.

„Jsem svobodná,“ odpověděla a zněla natolik nejistě, že to ve mně vzbudilo zvědavost.

„Představte si, že náš šéf taky,“ pronesl Grave tak nevinně, jak jen toho sto osmdesát centimetrů vysoký motorkář s trestní minulostí byl schopen.

„Můžeme se vrátit k té části, kde jsi tady Naomi říkal, že se s ní spojíte, když to auto najdete, což jak všichni víme, nenastane?“ vyštěkl jsem na něj.

„No, s tímhle přístupem se skutečně nenajde,“ pokárala nás.

To bylo kruci naposledy, kdy jsem někomu přiběhl na pomoc. Nebyla to moje práce. Nebyla to moje zodpovědnost. A teď mě to stálo spánek.

„Jak dlouho budete ve městě?“ zeptal jsem se Naomi, když rychle sepisovala informace na papír.

„Jen tak dlouho, kolik je třeba na to, abych našla a zavraždila sestru,“ odpověděla, zavíčkovala propisku a posunula papír zpátky. „Moc vám děkuji za pomoc, seržante.“

„Rádo se stalo.“