Z popela

Hluboko v jejich minulosti zeje slepá skvrna. A vede k ní jen červí díra bolesti. Chalupa ve švédské jezerní kotlině patří do zasutých hlubin dětství, kam Nils, Benjamin a Pierre jezdívali s rodiči vítat letní slunovrat. Dávno dospělí bratři se k ní nyní vracejí s urnou matčina popela, aby ho podle posledního přání zesnulé rozptýlili do zdejších vod, a už cestou znovu čelí zdrcující atmosféře, která je před dvaceti lety z idylické krajiny vyhnala. Z jejich hovorů, hádek a strkanic postupně vyplyne, do jaké míry tehdejší rodinné soužití utvářely tiché konflikty, antipatie a obsese, vůči nimž není imunní ani občan prosperující severské země. Panovačný otec, úzkostná matka, jejich pijácké zkraty i studený odchov potomků, jehož důsledky vnímáme zejména přecitlivělýma očima prostředního syna Benjamina, mají však společného jmenovatele vytěsněného do pomyslné slepé skvrny traumatizujících vzpomínek. Co ke zpřetrhání nejněžnějších pout vedlo? Intenzivní románové psychodrama, které se řadí k nejvýraznějším švédským knihám posledních let, se noří do rodinného dusna v retrospektivě pojaté na račí způsob. Klepeta emocí sevřou publikum až do bolestného rozuzlení, jež člověka zasáhne přímo do srdce a přitaví ho k židli. „Nad osudem trojice bratrů se neubráníte slzám: nad muži, kteří se z nich stali, nad chlapci, jimiž bývali, i nad tím, jak krutě přišli o dětskou nevinnost. Úžasné, tíživé, nezapomenutelné.“ – Fredrik Backman, autor bestsellerů Úzkosti a jejich lidé a Muž jménem Ove. „Vzpomínky i hrůzy se točí ve spirále flashback za flashbackem. Výsledkem je jak obraz dysfunkční rodiny kontrastně zarámovaný krásou Severu, tak především pointa, jíž by se čtenář nenadál.“ – Kirkus Reviews. „Hutný a vyzrálý román. Líčení přírody v něm nabývá téměř starodávných rytmů.“ – Dagens Nyheter.