S elegancí ježka

Kniha není špatná, ale na mě je až moc filozofická. Příběh je zajímavý. Fakt, že velmi inteligentní žena s obrovským všeobecným přehledem svůj talent důsledně skrývá, protože se nehodí pro její roli domovnice, s sebou nese žertovné momenty. Naopak tragika pubertální nevyzrálé Palomy vyvolává shovívavé úsměvy. Některé jejich úvahy jsou zajímavé, ale jiné jsou pro mě už příliš složité. Doporučuji filozoficky zaměřeným jedincům, ti ji určitě náležitě ocení.

S elegancí ježka od Muriel Barberyové je vlastně filozofická kniha, žádná jednohubka, kterou si vezmete na dovolenou. Příběh o různých obyvatelích jednoho luxusního pařížského domu a jejich domovnici a o potřebě lidí řadit ostatní lidi do odpovídajících škatulek. O tom, jak se lidem v těchto škatulkách líbí. A nejen k tom, prostě o životě.

Příběh Renée, starší osamělé domovnice, která však není typická domovnice, ale miluje umění, literaturu a filozofii a snaží se to před okolím maskovat. Pak tu máme Palomu, dvanáctiletou slečnu, která je výjimečně inteligentní a rozhodne se, že spáchá sebevraždu. Obě sledujeme podle jejich deníků a více než o děj samotný, tu jde o filozofické myšlenky, které tu obě hlavní hrdinky určitým způsobem rozebírají. Na jednu stranu složité myšlenky o našem bytí, na druhou stranu je příběh vyprávěn s lehkostí a vtipem. U této knihy je skvělé pročítat se recenzemi, tolik protichůdných názorů jsem již dlouho neviděla, ale přesně takové jsem měla u čtení pocity. Ze začátku to bylo až moc složité, někdy jsem asi úplně nepobrala, co tím chtěla autorka říci a kniha mě tolik nebavila. Zlomilo se to v polovině, kdy se do příběhu dostala alespoň trošku nějaká akce a já se od knížky už nemohla odtrhnout. Moc mě bavilo poznávat ostatní obyvatele domu, jací jsou, co dělají, ale bohužel se mi pletli, jejich jména si byla podobná a já jsem dost často nevěděla, kdo je kdo. V příbězích mám ráda, když mají hrdinové také rádi knihy a jsou v příběhu zmiňovány. Tady máme několikrát i popsaný děj a jsem ráda, že jsem docela nedávno četla Annu Kareninu, neboť jsem alespoň věděla, o čem je řeč. V knize se dost často řeší gramatika a např. chyby ve slovosledu a podobně, to bylo vcelku nezáživné. Neumím francouzsky, ale myslím si, že když se mluví o tom, jaké chyby se dělají ve francouzštině, tak to vyzní líp, než když překladatel musel vymyslet podobné chyby v českém jazyce. Ano, obě hrdinky byly v podstatě nesympatické, ale postupem času se to ve mně zlomilo a já si obě zamilovala. O to pro mě byl horší konec, který byl nečekaný a poslední stránky jsem již skoro přes slzy neviděla. Kniha budí rozporuplné pocity, ale jako celek si mě získala a já si čtení nakonec opravdu užila. Je to kniha o umění, o nalezené radosti, o kráse, která může být všude kolem nás.