Hlavně o mamince

Když jsem se rozhodoval, čím budu, měl jsem o své budoucnosti často spory s mým tátou, nebo, jak bychom byli bývali tehdy v Brně řekli, s mym tatem. Ale pak jsem se mu v duchu omluvil, ponevadž jsem pochopil, že to se mnou myslel jen dobře.
A pak jsem napsal povídky Tata a jeho syn. S maminkou jsem se nikdy nepřel, ta stála za mnou. Moje žena Petra mi vždycky říkala, proč taky nenapíšu něco o mamince. Jenže já jsem si myslel, že nemám, o čem bych psal, poněvadž zemřela brzo, ješte jsem ani neměl po maturitě.
Ale jak šel čas, chyběla mi maminka pořád stejně a pořád se mi vynořovaly nějaké vzpomínky a nedaly se zaplašit. Tak jsem se nakonec rozhodl, že o ní taky musím napsat a při tom psaní jsem zjistil, že je toho víc, než jsem myslel, i když jsem si přitom hodně vymýšlel. A tak je tedy knížka na světě a moje milovaná maminka v ní ožívá, žije. A já na ni nikdy nezapomenu! Arnošt Goldflam, 2020