Aloys Skoumal - Ironik v české pasti

Monografie přibližuje osobnost Aloyse Skoumala (1904–1988), kterého autorka konfrontuje se všemi sférami kultury dvacátého století, do nichž během svého života aktivně vstupoval a zanechával v nich svou stopu. Na základě studia zdrojů, jež formovaly jeho duchovní svět, dochází k závěru, že vědomě přenesl nonkonformní pozici staroříšského Josefa Floriana do zcela odlišných podmínek prostředí i doby. Ačkoliv se jako Moravan nikdy nepřestal vymezovat vůči Praze, v níž prožil půl století, potřeboval být v centru kulturního dění, jež mu poskytovalo materiál pro v Čechách po Havlíčkovi nevídaný typ nekompromisní ironie. S jeho “boschovským” viděním nelze vždy souhlasit do důsledku; pravdou však je, že v sarkasmech a hyperbolách jeho kritik, lektorských posudků, novinových a časopiseckých článků, konferenčních vystoupení a zejména ve vlastní aforistice a v epigramech vyvstávají specifické rysy jednotlivých historických období – ať již první republiky nebo let padesátých – ve velmi ostrých konturách. Oporou pro nelehký úkol, jejž si předsevzal jako životní, mimo jiné zbavit českou kulturu “pivního pochechtávání”, “fořtovské důkladnosti” a “flekovské úrovně”, mu byla inspirace angloirského myšlení a literatury. Jeho překlady, na něž se plně soustředil až v druhé polovině svého tvůrčího života a jejichž osu tvoří triáda Swift – Sterne – Joyce, autorka dokládá završení Skoumalova “irského záměru”.