Přeludy pozdního podzimu

Přeludy pozdního podzimu jsou poslední sbírkou Gustava Erharta, básníka bytostného, jehož poezie je ze života. Vlastního i druhých. Těch vzdálenějších, ať v čase či místě, i těch nejbližších. Těch osobně poznaných i těch "jen" čtených. Není to ale poezie existenciální, je esenciální.

Autor pracuje s rozmyslem a když se rozhodne jít se svou kůží na trh, musí si každý verš projít kocovinou, a ke čtenáři se dostane, až když si jím je básník dokonale jist. Verše osekané na minimum, na nejprostší funkční tvar. Aforismus zdárně kontaminovaný anekdotou. Verš volný i vázaný. Slova známá i neznámá, odtud i zdaleka. Jednou navýsost konkrétní, zasazená v jasné časoprostorové kulise, jako "matčin pokoj" nebo "jedna kamarádka" z dětských let, řečená Šmašlí. Jindy obecné, abstrahující, přesahující do roviny symbolu, archetypu, mýtu; stačí sesadit slova z názvů předcházejících Erhartových sbírek, jako "nenávratno", "ticho", "prázdno", ale i "purgatorium" nebo "podvojná znamení". Nejinak je tomu s názvem "pozdní podzim".