Volání o pomoc uprostřed noci… Vesnice odloučená od zbytku světa… Opatství plné tajemství… Tajemný les… Řada strašlivých vražd… Vyděšení obyvatelé, lačnící po spravedlnosti… Komunita na pokraji chaosu… Malá vesnice v srdci Pyrenejí je následkem sesuvu půdy naprosto odříznutá od okolního světa. Obyvatelé uvěznění v údolí jsou otřeseni řáděním sériového vraha, který za sebou nechává oběti znetvořené až neuvěřitelně krutým způsobem. Údolí je dalším pokračováním bestsellerové série s kriminalistou Martinem Servazem.
Stejná mlha halila krajinu, když ráno vyrazil.
Stoupal mlhou, která se skoro celé dopoledne odmítala zvednout. Málem to vzdal, ale nakonec si řekl, že v zimě se toho v údolí stejně nedá moc dělat.
Lezl, obličej mu křečovitě svírala zima a jedinými orientačními body v polosvětle byly sníh, šedivá kopule nebe a skalní hřebeny. Potom konečně dosáhl okraje lesa a tam mlha skoro úplně zmizela. Skrz průhledný závoj viděl siluety mladých smrků. Na chvilku se zastavil. Navzdory zimě se potil a po obličeji mu tekly velké kapky potu. V tu chvíli to uslyšel. Zvuk. Prasknutí. O kus níž. Suchá větev, která práskla jako výstřel. Jako kdyby na ni šlápla velká bota.
„Hej? Je tam někdo?“
Žádná odpověď. Možná nějaké zvíře. Ale jaké zvíře má tak těžký krok? Medvěd? Strávil v těchto horách tisíce hodin, a nikdy na medvěda nenarazil.
Vyšel z lesa a pustil se do nejstrmějšího úseku. Nebyl to tak těžký výstup. V létě dokázala k jezeru dojít spousta turistů za tři hodiny, ale v zimě tu bylo pusto a prázdno.
A on takovou samotu miloval.
O kus výš, tam, kde začala klesat teplota, se poslední smrky zachycovaly v zemi silnými kořeny a dokazovaly, že jsou silnější než jejich příbuzní. Díval se na stromy jako na lidi. Existovali šampioni a pak ti druzí. Nerovnost a nespravedlnost tvořily zákony přírody i lidského druhu. Kamel nevěřil v rovnost. Věřil v konflikt, v soupeření, v to, že přežít dokáže jen ten silnější. V tu chvíli nevěděl, že mu zbývají pouhé čtyři hodiny života.
Co by dělal, kdyby to věděl? Co by člověk dělal, kdyby to věděl? Dal by do pořádku své věci? Požádal by o odpuštění? Koho? Za co? Udělal by něco jinak? Kamel ve svém životě spáchal hrozné věci a žádné výčitky svědomí nikdy neměl. Nikdy nezaváhal. A zopakoval by je, kdyby to bylo nezbytné. Měl to v povaze. Byl mravně zkažený a krutý. Ten druhý to musel vycítit. Kamel to okamžitě pochopil, jakmile ho spatřil.
Znovu padla mlha a Kamel měl pocit, že se ztratil, když nenašel začátek ledovce. Ale žulová deska, označující spodní hranici ledovce, tam pořád byla, jako vždycky. Kamel náhle pochopil. Ledovec se nacházel o něco výš. Několik příliš teplých letních a podzimních měsíců ho zahnalo na ústup. Kronika ohlášené smrti. Za dvacet nebo třicet let tu nezůstane nic. A v městech v údolí bude stejné horko jako v létě na poušti.
Ale v tuto chvíli ležel na ledu a chlad proměnil jeho tváře v klubíčko jehel, takže vypadaly jako po zpackané plastické operaci. Zhluboka se nadechl. Na okamžik ztratil vědomí.
Když se znovu probral, uvědomil si, že se přestal třást.
To je špatné. Jakmile se člověk přestane třást, znamená to, že jeho vnitřní teplota klesla pod 31 °C. Spatřil postavu, jak se nad ním naklání.
„Proč… to… děláte?“ zašeptal, ale polovina slov nepřešla přes zmrzlé rty.
Pokusil se pohnout hlavou, ale nedokázal to. Vzadu na hlavě mu červená páska zmrzla a vytvořila pevnou korunu. Jeho tělo už bylo potažené slabou vrstvou ledu, která praskla pokaždé, když se chtěl pohnout. Ale každé polití ledovou vodou způsobilo, že vrstva byla čím dál silnější. Byl v ní uvězněný jako ve skafandru.
Někde o kousek dál musela být v ledu díra, v níž se vědro pokaždé naplnilo.
Náhle ucítil horkost. Jak to? Potom si vzpomněl, že to je jeden z paradoxních účinků zhoršení hypotermie. Svaly se uvolnily. Výsledek? Krev znovu začne proudit ke končetinám.
Tep se mu zpomalil. Bradykardie. Pokles tlaku. Příznaky se hromadí.
Když dorazil do chaty, což byla obyčejná kamenná stavba s břidlicovou střechou na břehu jezera, rozhodl se, že si před sestupem chvilku odpočine. Dnes nebylo počasí, aby pokračoval dál na vrcholek Gendarme.
Z termosky upil trochu kafe, ulevil močovému měchýři a snědl jednu energetickou tyčinku. Potom si přes záda přehodil batoh a zamířil ke dveřím, které zůstaly otevřené a jimiž dovnitř proudil ledový vítr a mdlé světlo. Jakmile překročil práh, ozvalo se zasvištění, do obličeje dostal ránu a pak už nebylo nic, až do chvíle, kdy ho probudilo první vědro ledové vody.
Musí zaplatit za to, co udělal, to věděl. Ale nerozuměl, proč se to musí stát takhle…
„Kdo… jste?“ vyrazil ze sebe.
Jako kdyby to čekal, nedostalo se mu žádné odpovědi. Místo toho následovalo další vědro. Uvědomil si, že mu kůže na rukách, na zadku a na lýtkách přimrzla k ledu jezera. Stal se jeho součástí.
Kdyby se mohl vidět, určitě by zkonstatoval, že se čím dál víc podobá mrtvole. V místech, kde se jeho tělo dotýkalo ledu, měl kůži zsinalou, panenky nereagovaly. Nízko nad jezerem fičel vítr a na rohovce mu přistávaly sněhové vločky.
Nicméně chtěl zaostřit oči, když spatřil nůž.
Ostrá špička se přiblížila k jeho břichu. A jemu se na okamžik odrazily v očích mraky na šedivém nebi.
Chtěl vykřiknout, ale hlasivky už měl taky zmrzlé. Necítil, když čepel prorazila tenkou vrstvu ledu, zabodla se mu do břicha a otevřela ho od žaludku až k podbřišku. Byla mu zima.
Byl tak zmrzlý, že necítil ruku, která otevřela ránu, a nůž, který mu rozřízl střeva. Zaslechl jen smích.
Napsat komentář