Kristýna Gregorová: Vidím pulzující nekonečnou hladinu

Vyzpovídali jsme Kristýnu Gregorovou, mladou autorku novinky Vodavoděnka, kterou nejen napsala, ale také nakreslila. Autorka se rozpovídala nejen o své práci, ale také o vodě, voděnce a lásce k dýňové polévce.

Proč jste si za téma vybrala vodu? Co Vás k psaní přivedlo, co Vás inspirovalo?
Kniha Vodavoděnka původně vznikla jako má diplomová práce při studiu ilustrace na Sutnarce v Plzni. Chtěla jsem zpracovat téma, které je mi blízké, spojuje nás všechny a zároveň by zasloužilo víc pozornosti. Rozhodnutí, že to bude právě voda, připlulo na zahraničním pobytu Erasmus na akademii v Krakově, kde jsem strávila velice suché jaro. Když zapršelo, vzduch se vyčistil, vše se zazelenalo a najednou se stal pobyt v rozpáleném městě o něco snesitelnější. Doslova dar z nebes.

Jak dlouho jste na knížce pracovala?
Reálně jsem na knize pracovala dvě jara. Jedno pro školu a druhé, když jsem si téma nechala odležet a knihu dotvořila do podoby konečné. Ale v hlavě mi rostla a ležela několik let. Jakmile jsem někde zaslechla vodní metaforu nebo přirovnání, hned jsem si vše zapisovala a přemýšlela, jak nový nápad do knihy zakomponuji. Uteklo to jako voda 😊

V knize je množství zábavně podané faktografie, jak jste se připravovala? Kolik jste toho musela o vodě přečíst?
Zajímavých a zábavných faktů o vodě je nekonečné množství. Nakonec nejtěžší ani nebylo je najít, ale vybrat jen něco. Aby byla kniha obohacující a zároveň nenudila vytrženými fakty. Když se pro nějaké téma nadchnu, potřebuji toho vědět co nejvíc. Takže jsem sledovala dokumenty, přednášky, hltala knihy, četla články. V závěru mi byl velkým pomocníkem pan Ing. David Zumr, Ph.D. z Katedry hydromeliorací a krajinného inženýrství na ČVUT v Praze, který mi upřesnil některé nejasnosti a pomohl se správností informací.

Když zavřete oči a řekne se „voda“, co si představíte?
Vidím pulsující nekonečnou hladinu, čichám vůni deště po horkém dni, cítím osvěžující chlad na zádech, slyším žbluňkání. S vodou je každý okamžik neobyčejný. A také to, že bych se měla jít napít. Protože jsem typický „sucháč bezpitný“.

Jakou podobu a barvu vody máte nejraději?
Těžká otázka! Ale protože žiji v horách, těší mě každé ráno, kdy se probudím a venku je krajina schovaná pod sněhem. To je podoba vody, která neomrzí nikdy. Ale asi záleží, kdy se mě zeptáte. Na podzim bych vám odpověděla oranžová v podobě dýňové polévky.

S jakým vodním tvorem byste si ráda promluvila? O čem?
Vodní tvorové to s námi lidmi nemají zrovna jednoduché. Asi bych si spíš přála, aby zvířata mohla promlouvat ke všem. Třeba by se k nim lidé začali chovat ohleduplněji, kdyby znali jejich příběhy a každodenní radosti a starosti.

Máte ráda vodní sporty? Jaký je Váš nejoblíbenější?
Miluju je! Ať už je voda v tekutém nebo pevném stavu. Vlastně mě naopak moc nebaví sporty, kde voda není.

Vodavoděnka má neobvyklou kompozici, inspirovanou básní Jiřího Žáčka, můžete nám k tomu říct více?
Nápad, kdy každá sloka tvoří jednu kapitolu knihy, vplul do knihy postupně a přirozeně. Paradoxně jí dal název i strukturu. Člověk se noří do nových vlastností vody a zároveň s ní putuje k cíli. Ale u vody je základem, že není důležitý její cíl, ale právě ta životadárná cesta. Plyne kolem jako čas, s deštěm se k nám vrátí zas.

Autorka při práci

Kniha je plná rčení, slovních hříček a kreslených vtipů. Byl to původní záměr? Nebo to z Vás v průběhu tvorby prostě vyplavalo?
Prostě to vyplavalo. Při malování ilustrací jsem měla pocit, jako kdyby ke mně obrázky promlouvaly a jejich „hlášky“ jsem si k nim připisovala. Jen tak pro sebe. Nakonec jsem si řekla, že k sobě neoddělitelně patří. Tak jsem do knihy připsala i jejich proslovy. Teď to zní trošku bláznivě, že?

Některé pasáže jsou až básnické. Máte ráda poezii? Píšete ji?
Otázkou jsem zaskočená! Poezii nepíšu. Jen obdivuji. Je to ostuda, ale ani ji cíleně nevyhledávám. Dostává se ona ke mně při sběru knih, kde přispívali mí oblíbení ilustrátoři. A to se pak začtu velice ráda. V knize Vodavoděnka si spíš hraju se slovy. Čeština je totiž neuvěřitelně barvitý a zábavný jazyk.

Kromě fyzikálních a biologických zajímavostí, jako že voda ve skutečnosti nemá barvu nebo že rypouš sloní při odpočinku padá ke dnu jako list, naleznou děti v knize také poučení o plýtvání vodou v domácnostech nebo v textilním průmyslu.

Jak velký hřích je splachování záchodu pitnou vodou? Je to pro dnešní západní svět symbolické?
Myslím, že každá doba a společnost má své problémy a výzvy. A v tomto směru věřím v pokrok. Jako před pár lety bylo nemyslitelné, že by ženy měly volební právo, třeba si časem budou další generace ťukat na hlavu, proč jsme splachovali pitnou vodou. Změny potřebují čas. Pro začátek je dobré si to vůbec uvědomit.

Až rybáři vyloví z oceánu poslední zlatou rybku, jaká budou tři přání lidstva?
Nemůžeme spoléhat na to, že za nás vyřeší naše problémy někdo jiný. Musíme dalším generacím předat zprávu, že jestli někdy narazí na zlatou rybku, mají ji popřát šťastnou cestu a zeptat se jí, co můžeme udělat pro ni, aby byla šťastnější.

A jaké je přání Kristýny Gregorové? Co si od knihy slibujete?
Knize přeji, ať se dostane k co největšímu počtu malých i velkých čtenářů. Ať si vodní svět zamilují, pohltí je a třeba jim ukáže nový pohled na magický svět kolem nás, který by bez této prazvláštní látky nemohl existovat.

Máte už v hlavě nový projekt?
Mám v hlavě semínko nápadu. Zatím ho pozoruju, jak klíčí, bude potřeba ho pravidelně zalévat, občas vzít na sluníčko a vytrhat plevel. Ale už teď se moc těším, co mi tam zase vyroste.

Děkuji za rozhovor. A přeji vám, ať vaše dílo roste jako z vody.

Ondřej Beniš

 

Napsat komentář