Velké dějiny často nejlépe pochopíme prostřednictvím příběhů jednotlivých lidí. Štěpán Javůrek ve
své nové knize Ve stínu jeřabiny vypráví příběh mladé Josefíny, jejíž představy o obyčejném životě
zásadně změní události roku 1938 a následná válka. Co všechno dokáže změnit doba, ve které
žijeme? A co v člověku zůstává, i když se kolem něj mění celý svět? S autorem jsme mluvili o válce,
odvaze, rodině, paměti i o tom, proč bychom se k příběhům minulosti měli stále vracet.
Co vás přivedlo k příběhu Ve stínu jeřabiny?
Měl jsem po trilogii Sudetský dům chuť zpracovat podobné téma ještě z českého pohledu, z pohledu lidí, kteří před válkou žili ve vnitrozemí a německy mluvící pohraničí pro ně vlastně bylo cizí a neznámou krajinou. Do toho pak ke mně přišlo jedno vyprávění pamětnice, které mi definitivně vnuklo podobu celého příběhu.
Ve stínu jeřabiny je příběhem mladé Josefíny, která chce žít obyčejný život, ale do jejího osudu vstoupí válka. Jak důležité je podle vás připomínat si válečné období a příběhy lidí, kteří ho prožili?
Co je svět světem, jdeme vlastně od jedné války k druhé. A vždycky po každé velké válce si naivně říkáme, že byla poslední, že teď už bude mír. A hned jak si řekneme, že teď už bude navždy mír, tak pro jistotu zapomeneme, co vedlo k té poslední válce, která právě skončila. Proto je to důležité připomínat, zase a znovu. Člověk by řekl, že po tom všem, čím si Evropa prošla v posledním století, už musí být všem jasno.
Bohužel není…
Proč jste si pro nový román vybral právě období roku 1938 a následujících let?
Období kolem Mnichova a následný vznik protektorátu, to je jedno z nejsilnějších období celých dějin českého národa. Obrovská bolest a beznaděj, absolutní rozkrývání charakterů jednotlivých lidí, podhoubí vzniku dalších velkých událostí budoucnosti. Tohle všechno mě na tom období fascinuje. Nejvíc se mě ale dotýká ta neuvěřitelná statečnost některých lidí. Dodává mi to víru, že i dnes jsou mezi námi Čechy lidé, kteří by byli takové odvahy a statečnosti schopni, kdyby šlo o všechno.
Co vás na této době fascinuje nebo naopak děsí?
Fascinují i děsí mě vždycky především lidé. Protože právě člověk vtiskává krajině duši, píše historii, jeho otisk nalézáme ve světě kolem nás. Fascinuje a děsí mě také to, jak se některé věci opakují, jak nevidíme zjevné podobnosti mezi historií a současností. Jeden příklad za všechny: V roce 1938 si Hitler nárokoval území Československa, cizího státu, s argumentem: Sice je to území cizího státu, ale žije tam většina německy mluvících obyvatel, a tak mám na tu část cizí země právo. My všichni víme, že žádné právo neměl, že to byl zločinec, který porušil mezinárodní právo. V roce 2022 si Putin začal nárokovat část svrchované země – Ukrajiny – s argumentem, že v té části země žije podstatná část rusky mluvícího obyvatelstva a on má tedy na tu část cizí země právo. Je to stejný zločinec, který porušuje mezinárodní právo, a část Čechů to nevidí, a ještě mu fandí! To nedokážu nikdy pochopit.
Jak těžké bylo vcítit se do života lidí, kteří prožívali válku?
Je to samozřejmě těžké. A nikdy to nejde zcela, když jste si ty konkrétní situace neprožil na vlastní kůži. Pomáhá třeba vyprávění pamětníků, sledování dokumentů, čtení dopisů a knih… Člověk také přemýšlí o době, ve které žije, a některé situace si připodobňuje, snaží se přemýšlet nad uvažováním svých knižních postav… Je to zkrátka složitý proces…
Je podle vás těžší psát o velkých dějinách, nebo o jejich dopadu na obyčejné lidi?
Já už jsem v poslední době několikrát zopakoval, že vlastně neznám pojem obyčejný člověk. Vždyť nikdo z nás není obyčejný! Každý jeden z nás má třeba unikátní otisk prstů, který z něho dělá naprosto unikátního člověka. Každý je tady na světě taky z nějakého důvodu, má nějaký příběh, něco tu po sobě zanechává. A tak bych spíše řekl, že píši o neobyčejných lidech, kteří třeba někdy nejsou tolik vidět, což ale neznamená, že by nebyli zajímaví.
Jakou roli podle vás v těžkých časech hraje rodina a domov?
Naprosto zásadní! A já si to, stejně jako většina lidí, s věkem uvědomuji čím dál víc. Lidé, kteří prožili války, byli často od svých blízkých odděleni proti své vůli. My se dnes často od svých blízkých oddělujeme dobrovolně, kvůli nesmyslům, jako jsou peníze, ego, politické názory… Měli bychom si připomínat, že lidi tady nejsou navždy, že čas s blízkými máme omezený.
Knihu jste věnoval svému čerstvě narozenému synovi. Budete mu jednou vyprávět příběhy z české historie, nebo si počkáte, až je objeví sám?
Věřím, že se ženou našeho syna povedeme k lásce k našemu regionu, ke Krušným horám, k respektu k přírodě, zkrátka k věcem, které jsou pro nás samotné důležité. Myslím si, že být dobrým vzorem a ukazovat cestu je ten nejlepší způsob, jak vychovávat dítě. A čas ukáže, jak se nám tahle představa povedla a kterým směrem se náš syn rozhodne vydat. Bude to jeho život a on se musí rozhodovat, my mu můžeme být jen trpělivými a laskavými průvodci.
Sám pocházíte ze Sudet a jejich příběhy se ve vaší tvorbě často vracejí. Co vás na tomto kraji stále tolik přitahuje?
Miluju to tady. Jsem tady prostě doma, není k tomu co víc říct. Nedávno jsem byl běhat a kousek nad Perninkem jsem se v podzimní mlze a dešti zastavil a uvědomil jsem si, že jsem přesně tam, kde jsem vždycky chtěl být. Neměnil bych.
Co byste si přál, aby si čtenáři z knihy Ve stínu jeřabiny odnesli?
Takhle nikdy neuvažuji. Co by si odnesli… Přeji si maximálně to, aby v nich kniha zanechala pozitivní dojem, aby nelitovali času, který věnovali jejímu přečtení, aby ji považovali za užitečnou a přínosnou.
Je kniha, ke které se rád vracíte?
Kniha, ke které se vracím nejraději, je Cejch od Zdeňka Šmída. Nejlepší kniha, která kdy o Krušných horách vyšla. Pokaždé v ní najdu něco nového, co ovlivní můj život a moje myšlení. Naposledy jsem ji dočetl letos v létě a doteď mám na lístečku v peněžence napsanou citaci z knihy: „Nejlepší a nejzdravější způsob, jak vyhánět myšlenky na minulost, je přemýšlet o tom, co bude. Musí ale před námi, a to je důležité, opravdu něco být.“
Rozhovor vyšel v Magazínu Luxor v říjnu 2026.
Napsat komentář