Scarlett Wilková je pro mě zárukou skvělého čtiva. Každý její román mne pohltí tak, že mě nic jiného, než jeho samotné čtení nezajímá. Nejinak tomu bylo i v případě jejího nejnovějšího literárního díla s názvem Takové velké štěstí.
V malé vísce se chystá jedna z největších událostí – svatba, která má spojit dva nejbohatší sedlácké rody. Konec války se blíží a celá ves se těší, až bude moci oslavit osvobození tím nejkrásnějším možným způsobem. Jenže s osvoboditeli přichází do vesnice i hrůzná událost, která se dotkne mladé nevěsty Mileny. Její pověst je zostuzena a ač se ničím neprovinila, špatná pověst se s ní potáhne už do konce života. Václavova rodina zásnuby ruší.
Na Václava jsou však kladeny nároky na zachování rodu – proto se ožení se snědou podivínkou Lipkou. Jaké štěstí ji potkalo. Lipka je ráda, že zmizí z rodného domu, kde od rodičů dostává jen vyhubováno. Jenže problém nastane i u ní. Ač je to skvělá paní domu, hospodářka, na kterou je spolehnutí a oddaná manželka, Lipka ne a ne počít tolik vytouženého potomka.
Válka skončila, ale štěstí a radost se lidem stále vyhýbá. S komunisty přichází dokonce doba, kdy si hospodáři kolikrát říkají, že za války bylo vlastně lépe. Komunisti dokázali rozvracet vztahy nejen mezi sousedy, ale dokonce i mezi rodinnými příslušníky. Brali těm, co celý život dřeli na svých polích a dávali těm, kteří se nikdy o nic nezasloužili. Do rukou nevzdělanců vkládali nepředstavitelnou moc.
„Jim vyhovuje, když je mezi lidmi strach a nejistota, to je to, co potřebujou. Umějí přesvědčit lidi, že se bez nich neobejdou, že oni je zachrání. A lidi to rádi slyší, mají rádi pocit, že se o ně někdo postará, že za ně rozhodne. Lidi jsou totiž nepoučitelní.“ – citace z knihy, str. 49 –
Z úspěšných hospodářů, kteří roky zprostředkovávali živobytí často půlce vsi, se zčistajasna stávají vesničtí vykořisťovatelé, nebezpečné kapitalistické živly a imperalisté, co škudlí jen pro sebe! Bezostyšně jim berou osobní věci a rozkrádají majetek.
Nastává doba, kdy si vládnoucí konšelé hrají dost nevybíravým způsobem s psychikou lidí, posouvají je v životech jako figurky na šachovnici a jejich neštěstí, zlosti a beznaději se nepokrytě vysmívají. Často byl člověk potrestán, aniž by věděl za co. Člověk se vlastně nemusel ani ničeho dopustit, stačila pouhá závist druhých a s dotyčným byl amen.
S komunisty nastává doba, kdy soused udá souseda, kdy se nedá věřit ani vlastnímu bratru. Doba, kdy se rodiny rozpadají, protože zrada často přicházela od těch nejbližších. Není se co divit, že je velkostatkář Václav komunistickým pohlavárům trnem v oku.
Na Lipce v jednu chvíli zůstává starost o tři cizí děti i nemocemi zlomeného tchána s tchýní. Jejich grunt je zabaven a oni jsou jako záškodníci vystěhování do Stříbrných Pasek v Jeseníkách. V následujících letech se Lipka projeví jako neobyčejně silná žena, která je schopna lásku rozdávat i těm, kteří si ji zase až tolik svými činy nezaslouží. Přesto pevně ctí rodinné vazby a nezalekne se ani dalších výzev, u kterých by jiní brali nohy na ramena.
Velmi brzy se ukazuje, jak obrovské srdce Lipka má a ač ne každý s ní zachází s péčí, kterou by si zasloužila, nikdy na nikoho nezanevře. Podává pomocnou ruku tam, kde by jiní práskli dveřmi.
To, co následuje, mi roztrhalo srdce na cimprcampr. Z dříve nadšených lidí se stávají chodící zlomené trosky. Pomstychtivost a nevděčnost mi u jisté osoby působila až fyzickou bolest. Ti, kteří by měli ukázat svou sílu, se zachovají jako největší zbabělci a ubožáci, a ten, kdo by mohl právoplatně pociťovat zášť, zůstává nakonec nejpevnějším charakterem ze všech. Lidská povaha může být někdy doopravdy odpudivá a když se u závistivých lidí projeví v plné síle, odskáčou to často ty nejčistší duše. Nic na světě, ani krutý a smutný osud, nedává právo páchat zlo, které je jeden člověk schopen bezdůvodně způsobit druhému.
Někdy stačí věřit tomu, co jedna bába povídala, aby to mělo vliv na celý budoucí život, vlastně na existenci několika generací. Nějaké dokazování pravdy? To nikoho nezajímá. Dostalo se mi takového toho potvrzení, že život není vždycky fér a ne vše má dobrý konec.
Autorkou recenze je Denisa Šimíčková.
