Jennette McCurdy svět znal jako dětskou hvězdu – ovšem jen do chvíle, kdy se svou šokující autobiografií Jsem ráda, že moje matka zemřela nastoupila na spisovatelskou dráhu! Nyní přichází s novinkou: Mohla by být jeho dcera je virální román o sexu, touze, vzteku a o tom, jak daleko jsme ochotní zajít, abychom dosáhli, čeho chceme. Přečtěte si ukázku.
„Jsem ztroskotanec,“ je první věc, kterou nám řekne. „Absolutní ztroskotanec.“
Je to dramatické, to ano, ale donutí mě to přestat scrollovat, což nemůžu říct o žádném z ostatních učitelů – všichni se snaží vynutit si naše přátelství, kamarádíčkovat se vtipkováním o řediteli Sandersovi, přičemž z každého jejich slova je cítit strach z postupného stárnutí, jako by uznání pár hormonálně rozbouřených příslušníků gen Z znamenalo, že pořád mají co říct. Že jsou ještě ve hře. Že ještě mají nějakou cenu jako lidské bytosti.
„Tohle nebyl můj sen,“ říká pan Korgy, přechází tam a zpátky mezi lavicemi, jeho mokasíny narážejí na podlahu v hladkých, rytmických úderech. „Chtěl jsem být spisovatel. Romanopisec. Ale nedokázal jsem se vyrovnat s nejistotou, kterou to obnáší. Nedokázal jsem přijmout proměnlivé, nesouvislé potůčky příjmů. Kritické pohledy přátel mých rodičů. Jak to jde s románem, šampióne? Nejistotu. Vybral jsem si, že si chci moct dovolit objednávat jídlo ze své oblíbené thajské restaurace místo živoření na ramen nudlích. Vybral jsem si chození s kamarády na zápas místo toho, abych posílal své povídky do časopisů. Vybral jsem si, že budu sledovat svůj oblíbený seriál, místo abych dokončil kostru příběhu. Vybral jsem si pohodlí místo toho, abych vsadil sám na sebe.“
Pan Korgy mě začne okamžitě přitahovat. Tak náhle, že mě to děsí. Tak silně, že jsem z toho zmatená. Ne že by byl vysloveně neatraktivní. Kdysi to rozhodně byl sběratel trofejí. Kdysi. Ale kouzlo vybledlo. Atrofovalo. Uvadlo vlivem drsného rozkladu středního věku. A teď mu zbývají jen hluboké oči a okouzlující úsměv, poslední zbytky kdysi hezké tváře.
Kluci, se kterými jsem chodila, byli všichni pěkní. Možná ne jako hvězdný zadák, ale ten typ, co se díky našpuleným rtům anebo opálené pokožce napnuté přes zbrusu nové břišáky dostane aspoň pár holkám do kalhotek. A přesto je to, co cítím k panu Korgymu, intenzivnější než cokoli, co jsem cítila k nim.
Možná že jsou atraktivita a přitažlivost dvě různé věci. Možná to, co jsem cítila dřív, bylo… ocenění, za dobrou postavu, obličej nebo účes. Za atraktivitu. Možná je přitažlivost primitivnější a nedává smysl. Něco, co cítíte v těle, nepřemýšlíte o tom hlavou.
„Zaujalo vás něco z toho?“ ptá se pan Korgy a dojde ke svému stolu. „A pokud ano, proč? Neřekl jsem nic chytrého, vtipného, moudrého ani duchaplného. Tak proč jste najednou začali dávat pozor?“
Vykasá si nohavice a opře se o okraj stolu.
„Všichni jsme naprogramovaní tak, abychom souzněli s pravdou,“ říká. „Všichni po ní toužíme, a když ji slyšíme, poznáme ji. Navzdory všem povrchním rozhovorům, tlachání a maskám každodenního života, na které jsme si tak zvykli, zoufale toužíme po tom, co se skrývá pod nimi. Proto po vás v rámci úkolů v této třídě budu žádat, abyste do své práce vnesli pravdu. A pokud to požaduji po vás, myslím, že je fér dát vám na oplátku to samé. Abych šel příkladem. Svou pravdou. Pravdou o tom, jak a proč jsem se dostal sem, kde jsem dnes, devětatřicetiletý učitel posledního ročníku na střední škole West High v Anchorage na Aljašce. Pravdou o tom, proč jsem ztroskotanec.“
Moje vagina tepe. Nejde o jeho neúspěšnost. Nevím, čí vagina by tepala kvůli něčemu takovému. Jde o to, že je schopný se tak sám nazvat. Že je schopný brutální upřímnosti ohledně svých výčitek, svého postavení, svých nedostatků. Nemaskuje je tak, jak to dělají všichni ostatní, když předstírají, jak je naplňuje práce od devíti do pěti a jednou ročně dovolená kamkoli, kde byly na Kayaku zrovna slevy. Na to, že hrdě platí včas daně nebo mají vždycky aršík známek v zásuvce „pro případ nouze“ hned vedle tuby mastičky na bolest a náhradní nabíječky. Tohle je někdo, kdo čelí, s hlavou vztyčenou, neuspokojivé realitě, do níž ho život zavál, a je ochotný být ohledně toho upřímný a zranitelný.
Studuju řídnoucí vlasy a póry na nose pana Korgyho. Popraskané žilky rozpínající se po okrajích jeho nosních dírek. Nevýraznou čelist a vrásky kolem očí. Jeho takzvaně neatraktivní rysy, které mě tak přitahují. Je to mučivé. Opojné. Nevyhnutelné. Tenhle druh přitažlivosti. Už vím, že ho dostanu, jen nevím, jak to udělám.
O knize:
Waldo je vyhladovělá. Nadržená. Prostořeká. Naivní. Moudrá. Impulzivní. Osamělá. Naštvaná. Urputná. Ublížená. Vnímavá. Neustále něco chce. A nejvíc ze všeho chce pana Korgyho, svého učitele kreativního psaní, který má ženu a dítě a hypotéku a účty, a taky rezignoval na své sny, jeho vzhled uvadá a roste mu břicho. Sama netuší, proč ho chce. Může za to jeho vášeň? Jeho životní zkušenost? To, že toho ví tolik o knihách a filmech a o všem, o čem ona ne? Nebo je to prostší a jde o to, jak nepravděpodobná je mezi nimi chemie, že jsou spřízněné duše a stejně vnímají svět kolem sebe? Nebo jde zkrátka o to, že on ji vidí, zatímco nikdo jiný ne?
Napsat komentář