Dominika putuje Japonskem. Z Tokia na venkov, od formalit k přátelství a z klidu samoty do zájmu médií. Ať už se octne opilá s mikrofonem v ruce nebo zamčená v hodinovém hotelu, o legraci není nouze. Koupe se spolu s babičkami, ujíždí před tajfuny, jí syrové chobotnice a neustále se klaní. Ze svobodného sedla motorky se rozhlíží po světě plném pravidel a tradic a přemýšlí. Kým by byla, kdyby se narodila v Japonsku? Ochutnejte z novinky Dominika na cestě Japonskem.
„Pojďte všichni ven, Dominika přijela!“ zvolá pan Minato.
Jedu pozdě. Bylo to jen sedmdesát kilometrů, dvě hodiny měly bohatě stačit. Jenže to jsem nepředpokládala, že budu co chvíli stavět na semaforu. Tolik světelných křižovatek snad nemají všechny ostatní země dohromady.
Abych nebloudila, zapnula jsem si navigaci, nějak se mi ji ale nedařilo přesvědčit, ať vydrží u angličtiny. Při každém pokusu se dřív nebo později přepnula do japonštiny. Rozpoznala jsem jediné slovo – hidari –, ale bylo to padesát na padesát, mohlo to znamenat buď doprava, nebo doleva. Pár kilometrů před cílem jsem ji naštvaně vypnula, to když začala navigovat s kadencí slov sportovního komentátora, a čínsky.
Stejně by asi nepomohlo, kdyby fungovala správně, adresu online mapy jen tak nenajdou a jediná přesnější informace byla před mostem doleva, dům uprostřed.
O padesát minut pozdě, ale jsem tu, v Tokigawě. Vypadá to asi jako Frýdlant nad Ostravicí říznutý Indonésií. Nechápu, že jsem takový kousek od Tokia a veškerá divokost se vytratila. No, možná ne veškerá, pan Minato vyprávěl, že místního holiče nedávno chytili, jak ze šňůry krade dámské kalhotky. Kde jinde začít cestu po Japonsku než tady.
Zamávám si s manželkou pana Minata, která právě odjíždí na taneční cvičení. Z domu postupně vylezou tři děti i strýc a teta z Ósaky, kteří jsou zrovna na návštěvě, a čivava Mlíko. Mlíko mě kouše, děti po mně skáčou, teta se strýcem se klaní, a než se stačím vzpamatovat, sedáme do auta a jedeme někam na večeři. Tu, na kterou jsme měli rezervaci před padesáti minutami.
Pětiletá Nina se bez varování rozběhne a uvelebí se mi na klíně vepředu vedle řidiče, chytne mě za ruce a hraje si s nimi. Nina se jmenuje prý proto, že pro ni hledali mezinárodní jméno, a Ninu jim poradil český známý.
„Tak jo, ale když uvidíš policii, skrčíš se,“ řekne jí otec a můžeme vyrazit.
„Mandarinka, mandarinka, mandarinka, mandarinka, mandarinka,“ opakuje holčička, zatímco se směju rozhořčení řidiče, že v zahraničí nemá rád skupinky japonských turistů s vlaječkami. Za deset minut zaparkujeme u malého podniku s obrázkem velryby.
„Podávají tady i velrybí maso, ale my si ho neobjednáme, velryby jsou moje kamarádky,“ podotkne pan Minato a teprve teď zaznamenám, že to auto je nějaké velké a že s námi celou dobu vedle dětí jeli i strýc a teta, jen nevydali ani hlásku.
„Obvykle si dáme pivo a pak přejdeme na saké, je to tak v pohodě?“ ptá se můj hostitel.
„Jasně,“ přikývnu. Když vám to přijde jako dobrý nápad. Sedím přímo naproti tetě a strýci. Zatímco děti nemají problém běžet mi říct cokoliv, aniž by jim vadilo, že jim nerozumím, s těmi dvěma konverzace tak trochu vázne.
„Pověz nám něco o České republice,“ prolomí strýc mlčení a hned jak otázku vyřkne, všichni přestanou hůlkami rýpat o předkrmu před sebou a upřou pohled na mě. Na moment se zarazím, připadám si jako u zkoušky, koukají fakt hodně, napjatě a s velkým očekáváním, jako bych jim měla říct něco, co se toužili dozvědět odjakživa.
Pokoj v rjokanu pana Minata
Začnu rozlohou, obyvatelstvem, ale za chvilku už musím vysvětlovat, co tam pěstujeme, co z toho vyrábíme, jak to, že nemáme moře, a proč jsme se proboha s tím Slovenskem rozdělili.
„To je tofu,“ přeruší pan Minato konverzaci a ukáže na předkrm. Tohle že je tofu? Panebože, kdyby všechno tofu bylo takhle dobře připravené a dochucené, byl by svět o něco krásnější. A ještě, než ho všichni dojedí, přistane na stole fakt divná věc. Jakýsi mořský šnek v obrovské schránce.
„Dáš si? Vypadá to zvláštně, ale je to fakt dobré,“ nabízí mi.
„Jasně,“ popadnu vydloubnutého šneka na špejli a dlouho si prohlížím jeho konec zatočený do spirály. Šneky mám ráda, slávky, ústřice si dám, ale tohle je přece jenom trochu jiný level. Ukousnu kousek, z kterého nečekaně vystříkne tmavě hnědá tekutina na mořský plod nezvykle výrazné chuti, a já pobryndám stůl. Dožvýkám i zbytek a nemůžu se rozhodnout, chvíli mi to chutná, chvíli je to hořké, pak mi to zase chutná, až je po šnekovi.
Z piva jsme ani pořádně neupili a naléváme saké. Na stůl totiž dorazilo sašimi.
„Možná tě někdy zajímalo, co se správně dělá s wasabi,“ začne vysvětlovat pan Minato, „někdo ho totiž rozmíchá v mističce se sójovkou,“ povídá, zatímco sleduju, jak naproti sedící nic netušící teta, která anglicky nerozumí, dělá zrovna to. „Ale tak se to dělat nemá, dává se přímo na rybu.“ Láduju se jedním skvostným plátkem syrové ryby za druhým, s tetou si opakujeme, že je to velice chutné, ale jsem už strašně nacpaná. Jenže tím to nekončí.
„Víš, jak ji správně otevřít?“ ptají se, když každému naservírují celou velkou pečenou rybu. Rozhlížím se po okolních talířích a s hrůzou zjišťuju, že všichni všechno snědli do posledního sousta, a já to teda musím zvládnout taky.
Slavnostní start v městečku Tokigawa
Kombinuju rybu se sašimi s tofu s pivem a se saké a jsem jenom ráda, že aspoň ten šnek už se odplazil. Všechno nakonec sežeru, ryba je dobrá a lehká a brzy s úlevou spořádám poslední sousto. Když vtom, smažený květák. A jakási japonská věc, u které si už ani nestíhám poznamenávat jméno, jen ji do sebe cpu.
Jsem si absolutně jistá, že tohle byl poslední chod. Do té doby, než se obsluha objeví s nádherně voňavými rýžovými bochánky. Dolévají mi saké, děti lítají okolo a rozvernou náladu na chvíli přeruší, když se strýci udělá špatně a začne zvracet na podlahu. Všichni se omlouvají všem, ale po pár minutách je znovu veselo. Holčička za mnou přiběhne, vydloubne mojí rybě hůlkami oko a sní ho.
„Promiňte, promiňte,“ omlouvá se mi za to teta a já se dám do smíchu, když mi dojde, že jsem svůj údiv asi nedokázala moc dobře skrýt. A překvapí mě i jeden ze synů. Nejsem s to pochopit, že ten desetiletý kluk, který tu doteď vesele pobíhal a hrál si na bůhvíco, teď sám vytočí číslo a spořádaným hlasem vede dlouhou konverzaci o tom, že potřebuje taxi řidiče pro naše auto, jelikož všichni pili.
Než přijede odvoz, objeví se majitelka podniku, která nás celý večer obsluhovala, a předá mi dárkovou taštičku plnou tradičních pohlednic, stojánků pod hůlky a dalších drobností. Otočíme do sebe poslední pohárek alkoholu, ukloníme se majitelce, obujeme si boty, které jsme si předtím ke stolu museli sundat, a poslední údiv přijde, když mi začnou vysvětlovat, že na tradičním japonském záchodě se dřepí obráceně, než je v Asii obvyklé.
„Takhle,“ vydá se pan Minato na záchod a názorně nad mísou předvádí tu správnou pozici. Všichni ho následujeme a se zaujetím dlouho přihlížíme, jak dřepí, jako by k tomu existovala nějaká pravidla a my posuzovali, zda to dělá přesně podle nich. Devět z deseti, oznámkuju ho v duchu, bod dolů za nestažené kalhoty.
Napsat komentář