Scénáristka Klára Vlasáková o svém románovém debutu

Praskliny začínají mimořádnou událostí: na louku poblíž středně velkého města se snese bílá koule, velký levitující a světélkující útvar. Přítomnost koule, jejíž původ neumí nikdo vysvětlit, pochopitelně vzbudí ohromnou senzaci. Na místo se sbíhají zvědavci a sjíždějí se televizní štáby. Očekávají něco fascinujícího, od invaze z vesmíru po světovou katastrofu. Nic se ale neděje, koule se jen tiše pohupuje pár desítek centimetrů nad zemí…

Tenhle úvodní a zároveň ústřední motiv Prasklin působí velice silně. Jak vás napadl? Byl pro vás jádrem, na který jste začala nabalovat příběh?
Ano, první větu knihy jsem měla v trochu odlišné verzi tak dva roky – ten obraz mě něčím fascinoval a dráždil, ale zároveň jsem nevěděla, kudy se bude příběh dál ubírat; viděla jsem z něj jen tuhle jednu úzkou výseč. Nechala jsem tak větu nějakou dobu bez povšimnutí a věnovala se jiným textům. Teprve mnohem později se k motivu koule začaly přirozeně přidružovat příběhy postav, které ji viděly, které od ní něco čekaly – a které to nedostaly. Tehdy jsem si už ani nepamatovala, že soubor s první větou někde mám, a začala jsem psát docela odznova. Nad motivem jako takovým jsem však bezděky zjevně uvažovala poměrně dlouho.

Přítomnost nevysvětlitelné světélkující koule je spouštěčem reakcí a událostí. Její netečnost neurotizuje chování postav. Na povrch se dostávají traumata, strachy, úzkosti, deziluze nebo frustrace. Jak si vysvětit takhle silně negativní projevy?
Jde o stavy, které ve společnosti probublávaly nějakou dobu – a kvůli kouli vyhřezly najednou rychleji na povrch. V románu jsem se pak snažila tyhle stavy co nejvěrněji zachytit, i když to často nemusí být zrovna chlácholivé čtení.
V tomhle ohledu je fikční svět Prasklin v mnohém podobný tomu našemu. Při koronavirové pandemii se ostatně velmi rychle ukázalo, co všechno je zanedbané třeba v sociální oblasti, ve zdravotnictví, na kolik skupin obyvatelstva se dlouhodobě nemyslelo a jak moc se rozklížil stát jako takový. Každá krize rychle odhalí, co jsou slabá místa dané společnosti.

Myslíte si, že zárodky takových negativních stavů máme v sobě všichni?
Pokud se bavíme na úrovni jednotlivce, tak určitě ano. Tam samozřejmě záleží na celé řadě faktorů a někdy vyložených náhod, které rozhodnou o tom, jak moc v nás začnou kypět negativní emoce, případně jestli převezmou přímo nadvládu. Naučili jsme se o depresích nebo úzkostech uvažovat jako o chemické dysbalanci v těle, která jde částečně vyřešit prášky. Ale často se nedodává, že tyhle stavy výrazně ovlivňuje třeba ekonomická situace lidí – nejistota nebo dluhy.
Zrovna se dívám na seriál Koruna, kde jedna z postav, která kvůli asociální politice Margaret Thatcherové v Británii osmdesátých let přišla o práci a následně i o rodinu, vypráví: „Říkají mi, že mám duševní problémy. Ale nemám. Já jsem prostě jenom chudej.“
Pokud to však bereme na té celospolečenské úrovni, jde především o to, jak silné záchranné sítě má ta daná společnost vybudované. Jak se postará o ty, kteří musejí splácet exekuce? Nebo kteří najednou přišli o zaměstnání? V Prasklinách má tahle sít hodně velká oka, kterými propadávají takřka všichni kromě těch nejzabezpečenějších. Ale jak se ukazuje, ani ti nemají ve světě, kde výrazně rychle postupuje klimatická krize, tak docela vyhráno.

Dalším příznačným motivem je určitá náboženská či duchovní rovina. Někteří lidé hledají v kouli symbol spásy, jiní příznak blížícího se konce světa, objevují se kazatelé, jacísi náboženští interpreti či zvěstovatelé nového řádu. Jakou roli hraje v Prasklinách tahle dimenze?
Myslím, že řada z nás by v životě chtěla zažít něco, co nás přesahuje – něco, co člověku dodá pocit, že existuje určitá vyšší sféra. Jako ateistka si myslím, že existuje především tenhle svět a vztahy, které si tu vybudujeme, ale vlastně trochu závidím lidem, co věří v boha nebo nějakou jinou entitu, podle jejíchž pravidel funguje vesmír.
Vzpomínám si na jeden večírek na koleji, kdy dva kamarádi nafingovali s pomocí umělé krve, že jednomu z nich zázračně zmizelo zranění. Bylo to už pozdě v noci, všechno bylo dávno vypité, a jedna moje spolužačka jim proto snadno uvěřila. Říkala, že je to zázrak a že naše životy už nikdy nebudou takové jako dřív. Myslím, že v tu chvíli byla šťastná a musela se pak cítit dost hrozně, když zjistila, že to byl jen vtípek.
Postavy v Prasklinách by podobně rády věřily tomu, že existuje nějaké jednoduché řešení, které najednou dodá jejich životům přesah. Ten přitom není nedosažitelný; jen je v něčem jiném, než si myslí. A koule v tomhle případě určitě není řešení.

Celý román se odehrává ve snové, surrealistické atmosféře. Co pro vás vyjadřuje?
To souvisí s těmi frustracemi, úzkostmi a problémy, které se tak překotně derou na povrch. Je toho najednou tolik, že postavy mají často pocit, jako by se dívaly na cosi, co se jich netýká a co je podivně cizorodé. Samy jen těžko věří, jakým směrem se svět ubírá.
Zajímaly mě momenty, kdy je tohle odcizení zvlášť silné, někdy skoro až nesnesitelné. Tenhle odstup, který je zároveň spojený se snahou vylíčit vnitřní svět hrdinů co nejplastičtěji, se potom odráží i ve funkci a přístupu vypravěče, jenž si taktéž udržuje určitý distanc.

Postavy také často jednají bez nějaké jasné motivace, iracionálně, dostávají se do absurdních situací. Má to za cíl poukázat na nezdravou situaci ve společnosti, nezdravé kolektivní naladění?
Ta absurdita a iracionalita jsou do jisté míry zvětšeniny toho, co známe i ze svých životů. Během psaní jsem se zaměřovala hlavně na výsledné jednání postav – a celkem svobodně přeskakovala jednotlivé pochody, které k takovým výbuchům vnitřní nebo vnější agrese vedly. Ráda bych, aby si tohle čtenáři a čtenářky dovedli zaplnit sami, a to podle vlastních zkušeností s tím, kdy se cítili ztracení, bezmocní nebo jednoduše vzteklí – a nevěděli co dělat. Ale samozřejmě chápu, že takový postup není pro každého – někoho to duševně příliš vyčerpává, jiného to prostě nebaví a na tuhle hru přistupovat nechce.

Aniž bychom prozrazovali… je bílá koule metaforou? Co pro vás samotnou představuje?
Jak říká refrén prózy: „Koule zůstává stále stejná ke všemu zcela netečná.“ Koule je především jakési projekční plátno – každý by v ní chtěl vidět něco jiného, každý od ní něco jiného očekává. Zároveň je to takový nepříjemný, protivný akcelerátor potlačených problémů. A v neposlední řadě princip, který vzdoruje všem jednoznačným vysvětlením.

Praskliny také poukazují na některé soudobé společenské jevy – odcizenost korporátního prostředí, syndrom vyhoření, bezsmyslnost práce nebo nadužívání antidepresiv. Které z nich vnímáte jako nejpalčivější?
To takhle nedokážu říct – neměla jsem žádnou hierarchii, podle které bych postupovala. Neměla jsem dokonce ani plán, že se zrovna tyhle jevy v příběhu objeví. Přišly až spolu s postavami, u kterých jsem věděla, čím si prošly a co je čeká. Tím pádem jsem chtěla popsat také prostředí a kontext, ve kterém se hrdinové pohybují. My všichni jsme přece výrazně ovlivněni tím, v jaké socioekonomické situaci se právě nacházíme, není to něco, co by se dalo jednoduše „odmyslet“.

Máte zkušenosti se scénáři, s rozhlasovými hrami, povídkami, píšete také pro děti. Jak jste se popasovala s formou románu?
To nechám na posouzení čtenářů a čtenářek. U Prasklin jsem nicméně od začátku věděla, že půjde o román – neviděla jsem je ani jako film, ani jako rozhlasovou hru nebo třeba komiks.

Jak se dají zkušenosti scénáristky využít při psaní prózy?
Pomáhá asi schopnost přemýšlet nad strukturou – ale nemyslím, že by to byla schopnost vlastní pouze scenáristům a scenáristkám. Na začátku psaní Prasklin jsem nicméně měla určitou kostru, kudy se bude příběh ubírat. Ta mi v mnohém pomohla, ale často jsem se od ní odkláněla, řadu věci jsem nepoužila nebo naopak přidala. V úplném prvopočátku pro mě osnova představovala takové příruční světlo, které mohu použít, kdybych příliš bloudila ve tmě.

Prozradíte nám, na čem momentálně pracujete, čemu se věnujete?
Ještě letos před Vánoci vyjde v nakladatelství Lipnik grafická novela Spiritistky, na které jsem coby scenáristka pracovala s ilustrátorkou Juliánou Chomovou. Na to se hodně těším, komiks vznikal několik let.
Jinak mám rozepsanou další prózu, ale víc o ní budu schopná říct, až ji dokončím. Mám vždycky trochu obavy mluvit o rozepsaných textech – připadá mi to trochu předčasné, asi jako začít si plánovat jména budoucích dětí hned po prvním rande.

Děkuji za rozhovor!
Ivana Oberhofnerová

Sdílet