Zelenka je zvláštní úkaz už pro svou atypickou práci s „češstvím“. Jeho filmy totiž z naší národní povahy, a to včetně humoru, vycházejí a málokterý z našich scenáristů a režisérů by uměl utvářet charaktery a situace jen díky vhodně intonovaným slovům či jejich nečekaným spojením. Vybírá si ty naše mindráky, malosti a podivnosti, přesto ani v jednom ze svých počinů nezůstal opatrně při zemi a naopak se otevírá světu. Kinematografiím v zahraničí, kterým může Zelenka leccos nabídnout. Jeho myšlenkové pochody nabourávají hranice zvoleného žánru. Zvláště pak komedie opravdu hořknou za pochodu, ale ne proto, že by Zelenka (tak jako třeba v řadě případů Hřebejk) neuměl bavit, nebo naopak neuměl vrazit políček divákovi. Ani film Ztraceni v Mnichově nebalancuje na pomezí dramatu a komedie kvůli tvůrčí bezradnosti, ale jen a pouze proto, že některým věcem se člověk musí smát, aby se nestyděl.
Jeho zatím poslední film, jak napovídá název, si bere na paškál národní komplex ze všech největší. Mindrák, který nás provází desetiletí, na který se vymlouvají generace za generacemi, který může za všechny naše boly a prohry v životě. Mnichovská dohoda však nejenže mohla být ve své pravé podstatě přesným opakem (nikoliv tedy zradou „cizáků“ na nás a naší prohrou, nýbrž naším strategickým vítězstvím), ale také může být cestou k pravému pojmenování všech budoucích národních chyb, poklesků a především zbabělosti (= neschopnosti přijmout odpovědnost).
Až překvapí, jak provokativní a mnohovrstevnaté téma Petr Zelenka ve své komedii otevírá. A to aniž by se vzdal pro sebe tak typické hry s realitou, mystifikací, odkazy na jiná díla, nabouráváním očekávání a vytvářením otazníků, zda to, nač se divák dívá, má ještě brát vážně.
Mohli bychom se ptát, zda film Ztraceni v Mnichově, který je filmem o filmu, si tak trošku právě touto sebereflexí filmového média nevypomáhá. Zda se Zelenka poněkud neschovává za možnosti, které takto koncipovaný film nabízí – když se něco nepovede, mohou za to ti filmaři uvnitř filmu, když se scenáristicky ocitne ve slepé uličce, vyřeší to absurditou, která je ale možná v takovém podivném ne-fikčním světě.
Jak výše uvedené odstavce naznačují, nejenže není příliš možné/vhodné popisovat děj (popis by obsahoval i spoustu spoilerů a ještě navíc hodně mátl), ale také zaujmout úplně jasné stanovisko, zda a co Zelenkovi věřit a jak se s tím vypořádat. O to však je film Ztraceni v Mnichově vzácnější. Zvláštní pocit, který po jeho zhlédnutí zůstává, totiž nevzniká z režijního neujasnění, ale z toho, že Zelenka nám do hlavy vkládá brouka, který dost možná zapříčiní přehodnocení našeho vnímání. Stereotypů a výmluv, které jsme si sami doposud vytvářeli.
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář