Žantovského životopis Havel se čte výjimečně dobře, struktura jde sice logicky po kapitolách Havlova života, ale Žantovský umí procházet časem i rafinovaněji uvnitř samotných, vesměs tematických kapitol. Co do hodnoty odborné práce na první pohled text vychází také s pochvalným pokynutím hlavy, přesto se stačí začíst i do nejrůznějších recenzí a kritik knihy a odkryjí se nejasnosti, které dost možná čtenář-laik sám nerozpozná. Odhalené chyby však zbytečně narušují podpěry v literatuře i nejrůznějších rozhovorech a archivních materiálech.
Výše uvedený odstavec poněkud vrhá odstín na hezkou obálku bestselleru posledního měsíce. Bylo by však nespravedlivé jej jako takový odsunout do ústraní.
Už pro samotný zápal autora. Žantovský neskrývá blízkost, jakou k Havlovi choval. Jeho literární úvod dává najevo, že objemný špalek nemůže a nechce být prací objektivní. A proto vyčítat mu, že prakticky u jakéhokoliv výkyvu se autor Havla zastává, obhajuje jeho činy i úvahy, by bylo nepatřičné. Může to časem vadit, přeci jen lze po sto stranách vesměs velmi lidsky spřízněného popisování osobnosti Václava Havla pocítit jakousi přirozenou čtenářskou potřebu po konfliktu. Po rozporech a po soubojích, kde bychom si vybrali, na čí straně stojíme. Žantovský nám prostor nedává. Ačkoliv pojmenuje několik Havlových neduhů, vesměs má jejich začlenění do kontextu shovívavý přístup, neční z nich osten a hned vedle nich Žantovský vyjmenuje minimálně jednu protipólovou vlastnost, kterou lze bývalému prezidentovi přičíst k dobru. Věřím, že nějaký Havlův oponent se bude spíše u Žantovského textu pošklebovat, osobně mi vlastně tento osobní postoj autora nijak zvlášť nepřekážel. Jen v něčem trochu otupoval chuť hlouběji se ponořit do pochopení Havlova uvažování nad problematickými tématy (např. Kosovo).
Obsahově má Havel brzdu jinde. Představuje ji podivně důrazná potřeba věnovat se osobním vztahům Václava Havla. Jeho oblibě žen, záletům. Dochází k opakování faktu, že k Olze měl speciální vztah, věděl a věděla, že k sobě patří. Myslím, že právě v pasážích o ženách Žantovský nejvíce prozrazuje, že si zcela nevyjasnil, o kom přesně chce psát. O Havlovi člověku, o Havlovi státníkovi, o Havlovi tvůrci…? Ideální samozřejmě neoddělovat, vždyť Havel byl jen jeden. Na stranu druhou Žantovského výkyvy priorit zpochybňují rovnováhu této trojčlenky a mnohdy zbytečně vítězí detaily z osobního života.
Přes všechnu uvedenou rozpačitost zacílení však má text kompaktnost obrazu výrazné osobnosti a jako takový dokáže udržovat čtenářovu pozornost od počátku až do závěru. Mimochodem, závěru (sympaticky) nepatetickém, až překvapivě rychlém. Velkou, vlastně pravděpodobně tou největší, devízou knihy je Žantovského styl. Dokazuje, že ve větách se snoubí literární květnatost se schopností tvořit je stručně a výstižně.
Dokáži si představit, jak nesnadné psaní mohlo být. Nejde jen o zacílení (jak Havla uchopit), ale i o oslabování svých vlastních sympatií či síly vzpomínek, které čas od času zbytečně převládnou nad událostmi, které mají od přítomnosti větší časový odstup. Už proto všechno by nebylo zcela šťastné vnímat Žantovského Havla jako stavební kámen biografických materiálů o bývalém českém prezidentovi, výrazném dramatikovi a intelelektuálovi minulého století. Spíše jde o umně seskládané dílky, které jako celek také představují pouze jednu část do mozaiky Havlovy osobnosti.
Hodnocení: 80 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář