Přiznám to nepokrytě hned zkraje. Podívám-li se totiž na tvorbu roku 2013, tedy takovou, která se nějakým způsobem mihla v naší kinodistribuci, nenašel bych tak komplexní, silný příběh o lásce a osamění jako ve filmu Ona. Dávám stranou své dlouholeté sympatie k Joaquinu Phoenixovi, dokonce ještě ty silnější ke Scarlett Johansson, dokonce zkusím zapomenout na své divácké zážitky u některých předchozích filmů Spika Jonze (i když V kůži Johna Malkoviche se z hlavy vytěsňuje těžce), přesto mi z filmu Ona zůstává prakticky dokonalý zážitek. Proč?
Jonze (psal i scénář) aktualizoval docela všední zápletku o neschopnosti vzpamatovat se z rozchodu a potíži najít k sobě bytost, s níž bychom si byli souzeni. Aktualizoval ji o hypotézu, v co by mohla tato neschopnost vyústit v blízké budoucnosti. Budoucnosti, která nabízí operační systémy pro počítač/mobilní zařízení už natolik lidské, že s nimi lze vést nenucený rozhovor, smát se, přáteli a – ano – také je milovat. Theodor si pořídí takový operační systém. A postupně zjišťuje, že jej k němu pojí něco mnohem intenzivnějšího než elektrický proud.
Dost možná by v rukou jiných takové téma přerostlo v humornou frašku, nebo žánrově shodný, kvalitativně však hraničící s trapností příspěvek do diskuze člověk a/vs. umělá inteligence. Spike Jonze se nevzdává tendence ohmatávat takové téma, vlastně je jeho Ona ještě mnohem více zajímavější a pro diskuze vhodnější než sci-fi příspěvky typu A.I. Umělá inteligence od Stevena Spielberga. Jak moc ztrácíme schopnost (či chuť?) komunikovat s reálnými lidmi a vynahrazujeme si to technologií? Jak moc se nám technologie přibližují, co vše budou za nás dělat, kdy ještě budeme znát hranici, co je reálné a co s příchutí nul a jedniček (viz psaní dopisů, kterými se Theodor živí – zatím za nimi stojí člověk, ale také nahrazují skutečnou komunikaci mezi zadavatelem a adresátem). A je možné, aby se systém opravdu individualizoval a byl vlastně unikátní (tak jako je každý z nás)?
A nyní si tyto (a další možné) otázky spojte s hlubokou exkurzí do nitra osamělého a smutného srdce, které touží po lásce, ale pravděpodobně ji už neumí prožít. Theodor se zamiluje do svého operačního systému, přičemž máme tendenci mu to časem tolerovat, brát to dokonce jako možné a jako teoreticky i nahraditelné za reálný lidský vztah. Jenže film o lásce nepřestává být i filmem o technologii a lidech, i proto přichází na řadu konflikty, které dalece přesahují sci-fi hrátky typu kam se stroje mohou vyvinout.
Ona nabízí komorní podívanou, která sama o sobě je ale opulentně vizuální. Barevnost a vlastně celková retro mizanscéna nabízí pro potěchu oka tolik vjemů a krásy, že by vystačila na další tři filmy. Ona nabízí také tolik skvělých dialogů, že budete mít chuť film někdy jen poslouchat. A v závěsu s takovým tvrzením ještě doplňuji, že de facto to nejpodstatnější se nachází jen mezi slovy, nikoliv v nich.
Pokračovat dál ve vršení pochval pozbývá smyslu. Zde se hodí pouze film doporučit. Nezapomenete na něj.
Hodnocení: 100 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář