Spisovatelku Jodi Picoultovou čtenáři milují pro hluboké romány, pohrávající si s nejrůznějšími tématy. Ten nejnovější, Kéž bys tu byl, nás zavede do období právě propukající pandemie. Hlavní hrdinka zde musí vykročit z komfortní zóny, přehodnotit své vztahy, rozhodnutí i sebe samu. Přečtěte si recenzi čtenářky Markéty!
Knihy od Jodi Picoultové jsou vždy sázkou na jistotu. Ještě nikdy jsem od autorky nečetla špatnou knihu. A to ani tentokrát, když se ujala téma koronaviru. Jodi opět napsala fantastický příběh, jenž se stal bestsellerem.
Děj knihy nás zavede jen pár let zpět, na začátek roku 2020, kdy svět začne napadat dosud neznámý virus. Diana úspěšně stoupá po kariérním žebříčku ve světě uměleckých aukcí a její přítel Finn je chirurgem v nemocnici. Do budoucna mají plán přestěhovat se na předměstí New Yorku a zde vychovávat své děti. Diana má brzy oslavit své třicáté narozeniny a vzhledem k tomu, že nechtěně doma objeví krabičku, která jistě ukrývá zásnubní prsten, je přesvědčena, že Finn ji požádá o ruku na jejich společné cestě na Galapágy.
„Existují nejrůznější věci, které se dříve považovaly za nepředstavitelné, avšak ukázalo se, že je to naopak – od obíhání Země kolem Slunce přes černé díry až po nemoci, které přeskakují z netopýrů na lidi. Někdy je nemožné možné.“
Jejich cesta je však ohrožena. V New Yorku se objevují první případy koronaviru a Finn jako lékař je nucen svou dovolenou zrušit a zůstat v nemocnici. Dianu i přes její námitky však přesvědčí, aby odjela i bez něho.
Když Diana dorazí až na ostrov Isabela, dozví se, že ona a hrstka dalších lidí jsou posledními návštěvníky a ostrov se na 2 týdny zavírá. V okamžiku se musí rozhodnout… Vrátit se, anebo zůstat? Co na ni čeká v New Yorku? Prázdný byt, zatímco Finn bude pracovat.
„Najednou mi to došlo: ve snaze vypadat víc v pohodě, než jsem ve skutečnosti byla, jsem právě uvízla na ostrově.“
Diana je nejen bez mobilního signálu, ale i bez svého kufru, který letecká společnost poslala bůhví kam. Hotel, kde měla být ubytována, je zavřený, tak jako všechno na ostrově. V kapse má trochu hotovosti a španělsky nerozumí. Uvědomuje si, že neodletět z ostrova byla velká chyba. Naštěstí se Diany ujme milá stará dáma a ubytuje ji ve svém domě. A tak zatímco se Diana seznamuje s ostrovem a jeho obyvateli, její přítel Finn je lékařem v první linii a denně se stará o těžce nemocné pacienty a bojuje o jejich životy.
„Chceme jenom, aby všichni prostě nosili roušky. Ale pak jsou tu lidi, co říkají, že vyžadování roušek je hrubým porušením jejich osobních práv. Nevím, jak to říct jasněji: když jste mrtví, nemáte žádná osobní práva.“
Obzvlášť některá přátelství, která Diana na ostrově naváže, se začnou silně prohlubovat. A tak se dívka, která byla stoprocentně přesvědčená, že má svůj život přesně naplánovaný, neubrání odbočit ze své životní cesty.
„Nemůžeš se pohnout kupředu, aniž bys něco ztratila.“
Od Jodi Picoultové však nečekejme klasické bezduché romantické příběhy. Její knihy jsou k zamyšlení a vždy v sobě ukrývají poselství a desítky fantastických myšlenek, jež nám běží hlavou ještě dlouho po dočtení poslední stránky. Když budete mít za sebou zhruba dvě třetiny této knihy, Jodi vám nachystá absolutně šokující překvapení, které příběh vrhne úplně jiným směrem a vy jen nevěřícně zíráte do prázdna. Jodi tím otevře téma, které je stále velké tabu a ve spojitosti s koronavirem jste o něm neměli určitě ani nejmenší ponětí. I když miluji knihy Jodi Picoultové, původně jsem tak trochu čekala, že příběh na pozadí koronavirové situace nemůže být ničím výjimečný a vše již bylo řečeno. Jak já se spletla! Jodi každou další knihou dokazuje, jak skvělá autorka je a že se dokáže zhostit úplně každého tématu.
„Snaha zjistit, co se mi stalo, není důležitá. Důležité je, co udělám s tím, co jsem se dozvěděla….Všichni jsme něco oplakávali. Ale mezitím klademe jednu nohu před druhou. Probouzíme se do dalšího dne. Překonáváme nejistotu, i když ještě nevidíme světlo na konci tunelu. Jsme potlučení a rozbití, ale všichni jsme malé zázraky.“
Napsat komentář