Slavný spisovatel Amos Oz v jednom rozhovoru řekl, že v každé jeho knize se skrývají přinejmenším knihy tři: ta, kterou čtete, ta, kterou napsal a která se nutně musí lišit od té, kterou čtete, a pak je tu ještě třetí kniha: ta, kterou by napsal, kdyby na to měl dost sil. Kdyby na to měl křídla. A ta třetí je nejlepší.
Kdyby se někdo zeptal mě, dodala bych, že žádný spisovatel nikdy stoprocentně neví, co napsal.
Kdybyste se mě zeptali, o čem je moje kniha (Zpíváš, jako bys plakala), netuším, co odpovědět. Možná by to vypadalo, že ani odpovídat nechci, a urazili byste se. Když by se k tomu schylovalo, vypravila bych ze sebe něco jako „je o lásce“. Pak bych se lekla, že si to špatně vyložíte, protože láska je riskantní věc a o lásce se špatně píše. Je to vrcholná spisovatelská disciplína a málokdo ji svede. Dodala bych: Je taky o smrti. O touze někoho a něco mít, o spasitelství a o tom, co láska není. Taky tam jde o krize. O ty společenské i vnitřní. Vždycky spolu úzce souvisí. Jedna vyplývá z té druhé a naopak. Už mi rozumíte? Co by to bylo za lásku, kdybyste ji nemuseli vystavět znovu holýma rukama. Kdybyste nemuseli všechno zbořit a pak to vystavit znova. To je láska v mé knize. To je krize, která sužuje svět od jeho prvopočátku. Krize v lásce, láska v krizi.
Moje psaní je rozpomínání na knihu, která ve mně žila v preexistenci, kdesi v prvopočátku. Každý z nás si takovou knihu nosí v srdci. Spisovatelé se rodí s takovou vadou, hlavu a krk mají otočené dozadu, říká Oz a nezbývá než souhlasit. Nejde přitom o gramatický čas, ten může být klidně přítomný nebo budoucí. Jde o odvahu pustit se na zaminované pole, vydat se do pustiny, kde jste jen vy a váš stín. A čtenář musí jít s vámi. Jinak ta hra neplatí. Nesmíte se ho bát vzít s sebou a on se nesmí bát vám podat ruku. Je to chůze po skle. Čekáte, až to praskne. Je v tom kus destrukce, ale i velký díl slasti. Vždyť kdo by se dobrovolně znovu vydával k propasti, když už u ní jednou stál.
Aby bylo vzpomínání funkční, musíte spolu se mnou začít vzpomínat i vy. Vždycky mě překvapí, jak vnímají čtenáři moje postavy. Moje hrdinka měla být nesympatická a lidem se líbí. Richard měl být ten lepší, ale čtenáři jsou vůči němu ostražití. V tu chvíli vím, že je to na dobré cestě. Sice jsem nenapsala tu třetí knihu, tu ideální, ale možná jsem se k ní přiblížila. Vydala jsem se na cestu a cesta, to je kniha, to je život. Až mi napíšete, že jste si na něco během čtení vzpomněli, budu vědět, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách.
(1986) vystudovala bohemistiku na Ostravské univerzitě, poté byla šéfredaktorkou časopisu Opičí revue. Za svou knižní prvotinu Augustin Zimmermann byla nominována na cenu Magnesia Litera pro objev roku a získala Cenu Jiřího Ortena 2017. Pracuje jako pedagožka a knižní redaktorka. Žije v Praze.
Tento článek vyšel v magazínu Luxor v říjnu 2022.
