Literární cena Knižního klubu zná svého vítěze!

5. září byl v Kaiserštejnském paláci v Praze vyhlášen vítěz už 28. ročníku prestižní ceny Knižního klubu. V konkurenci 85 zaslaných rukopisů svým originálním námětem, věrohodným vypravěčským stylem a svérázným humorem porotu nejvíce zaujal Martin Sichinger s knihou Zítra přijde Olah.

Nad rukopisy zasedla odborná porota ve složení: spisovatelka, scenáristka a filmová publicistka Tereza Brdečková, spisovatel Pavel Brycz, literární historik a kritik Pavel Janáček, publicistka Kateřina Kadlecová a spisovatelka Jana Šrámková. Odměnou autorovi byla nejen finanční odměna, ale také vydání vítězného rukopisu pod nakladatelskou značkou Knižní klub.

A tváří v tvář zákeřným praktikám soudruhů učitelů, lampasáků, šikanujících osmáků, drsných dívek i nečekané tragické smrti jednoho z kamarádů vstupují ze světa dětských her do prostoru dospělosti, v němž musí vůči tlaku komunistické ideologie projevit skutečnou odvahu a hrdinství. Jednoho dne do jejich třídy přibude nový mlčenlivý romský spolužák Martin Olah a svérázným způsobem si získá úctu ostatních. Vypravěčsky originální text Martina Sichingera věrohodně líčí, jaké bylo dospívání v 80. letech na malém městě.

Nechte se navnadit krátkou ukázkou:

Pan Stočes stojí před pekárnou se zapálenou cigaretou v zástěře, zpod které vyčuhuje děravé bílé tílko. Odpoledne dost zívá, protože pekaři vstávají brzo, a někdy si zdřímne na pytlích mouky.
„Nazdar, kluci!“ Vůbec nedává najevo, že by ho Béďův nový účes zarazil.
Ale sluníčko svítí a on si ho všiml.
„Dobrý den,“ pozdravíme a Béďa pronese: „Ahoj, tati!“
„Tak co? Jakou si dneska dáte hořčici?“
Pan Stočes se nás nikdy neptá, jak bylo ve škole, a myslím, že má radost, že jeho syn má vůbec nějaké kamarády, protože Béďa se po tom, co mu umřel děda, kterého měl rád, choval zvláštně. Třeba minulý měsíc dostal gól po střele z dálky a najednou se rozbulil. Taky prohlašoval, že už nikdy nepůjde na pohřeb a že posbírá všechny listy ve městě na hromadu, v té se schová a nikdo ho už nenajde.
A dva dny vůbec nemluvil, což z učitelů nikdo nepoznal, ani když ho zkoušeli.
„Nechcete dneska taky okurku?“
„Tak jo! Děkujem!“
Pan Stočes se usměje, kývne na Béďu a oba mizí v pekárně.
Rádi bychom nakoukli dovnitř a povozili se na kovových vozících, na kterých pečivo stydne, protože je to legrace, převážet na nich horké bochníky z jednoho rohu pekárny do druhého a křičet: Z cesty! Formule jedna! Fittipaldi veze šumavskej chleba!
Ale dneska se závodit nebude.
„Podle mě,“ tipuje Marián, „vo něj přelomí dřevěnou lopatu na vyndavání chleba.“
Ale ti dva jsou hned zpátky s namazanými krajíci. To je na pekárně taky fajn: nikdy na jídlo dlouho nečekáme. A nezapomněli na kremžskou hořčici, moc se mi líbí, když se mi na jazyku převalují drobná zrníčka.
„Víte, co je novýho?“ křičí Béďa, zatímco si rozebíráme chleby a okurky. Má dobrou náladu, protože se sekec nekonal.
„Můžu jim to říct, tati?“
„No jasně.“
„Tak poslouchejte, kluci: Zítra přijde Olah.“
„A to je kdo?“ huhlá Marián s plnou pusou.
„Já znám jednoho Olaha, cikána, je mu tak čtyřicet,“ hlásím s ústy zahlcenými velkými sousty.
To je ale dobrota!
„To je jeho táta. Přistěhovali se ze Slovenska z Liptovského Mikuláše a bydlej v Pravětíně, tam nad kašnou, jak se říká u Cúrů.“
„A k nám přijde jeho kluk?“ ověřuje si Reiner.
„Jo.“
„Jako do třídy?“
„Jasně, že k nám do třídy!“ vykřikne Béďa, zklamaný, že nás jeho úžasná zpráva vůbec neohromuje.
„Kluci, připravte se,“ pronese pan Stočes, „z Olaha se poděláte do kalhot.“
„Já se z nikoho nepodělám,“ kasá se Marián.
„Ale poděláš, až ti předvede svoje kouzla.“