Sirotčinec v údolí

Měli jste někdy při čtení knihy husí kůži? Takový ten mrazivý pocit, neklid, strach, že někdo stojí za vámi? Přesně tyto pocity ve mě vyvolala tato kniha. Zpočátku je to nenápadné. Jako když se vám po zádech plazí studená ruka. Postupně se to stupňuje, až přijde zlom, kdy se oklepete hrůzou a přemýšlíte jestli knihu odložit, nebo dočíst jedním dechem. Hladovějící chlapci, trestáni za každou maličkost přísnými kněžími. Odlehlé místo. Od světa odstřihnuto sněhovou závějí... Autor skvěle graduje atmosféru. Střídání Ich a Er formy je v knize skvělé. Nebudu lhát, konec mě rozsekal. „Já jen že... tohle všecko začalo tu noc.“

Musím uznat, že tahle kniha je fakt mazec. Autor dokázal popsat chlapce tak dobře, že si je člověk snadno oblíbí a nechce aby se jim cokoliv zlého dělo. Tohle téma, které je hlavním problémem v knize, nemám zrovna v lásce, ale tady jsou oběti děti, o to to je horší.