Vona

historické události, předávaná báje a protkáno sílou lidského, ženského, ducha...

Šumava. Zima. Vlci. Vona. A zlo. Lidské zlo. Nic víc snad ani ke knize vědět nepotřebujete. Snad jen, že se dotýká skutečných událostí z roku 1853, kdy na Šumavě marně vyhlíželi jaro. Přišel jen další sníh a mráz. A taky a hlad a epidemie. A pak tu máme současnost a jeden rod, který si předává tu dávnou tragédii z generace na generaci. Jen co jsem si přečetla anotaci, přeběhl mi mráz po zádech, a to jsem netušila, co všechno mě v příběhu čeká. A že toho nebylo málo. Celou dobu při čtení jsem cítila tíseň a úzkost. Až to bolelo. Ale víte co? To je právě to skvělé! A neskutečné, že se mnou kniha dokáže takhle zamávat. Dokáže na mě přenést pocity, strachy a hrůzy, které jsou uvnitř. Celý příběh byl bravurně promyšlený. To, jak čtenář postupně odhaluje, kdo je kdo. Jak je kdo s kým spřízněný a pak to všechno zapadne a vy nevěříte svým očím, jak se všechno spolu propojilo. Je to vlastně skvělý horor. Číst knihu v kruté zimě, tak už nikdy nevkročím ven. Ale horor je to jen do té chvíle, dokud si neuvědomíte, že se vlastně tohle někde vážně stalo… Kniha je vážně skvělá. Příběh vás okamžitě pohltí, ani nedutáte, čtete, necháte se jím prostoupit. Nechce se vám při čtení ani věřit, že by se něco takového mohlo stát, ale autorka má zvláštní dar. Budete ji totiž věřit každičké slovo a mít pocit, že čtete nějaký skutečný deník. Vím, že je Petra Klabouchová fenomenální spisovatelka, ale tentokrát to posunula ještě o level výš. Za mě rozhodně její nejlepší kniha a stoprocentně se objeví v mých TOP 10 za tento rok.