Sen

Stojím a rozhlížím se kolem dokola. Všude je jen tma. Doufám, že zahlédnu nepatrné světélko, abych věděla, kudy se mám vydat pro pomoc. Vyčerpáním sotva popadám dech. Nohy mě bolí, chodidla už skoro necítím. Boty jsem někde ztratila. Vím však, že jsem odhodlaná běžet dál. V té černočerné tmě tam za mnou se skrývá zlo. Zlo, které mě dohnalo až sem, a já jsem proti němu bezmocná. Na moment se zastavím, abych nabrala sílu. Opírám se o strom a zhluboka dýchám. Musím opatrně, aby mě nezahlédl. Určitě jsem mu ještě nezmizela. Je mi jasné, že tam je. Přímo ho cítím v zádech. Jestliže nenajdu pomoc, zemřu. Opětovně vezmu do rukou svoji dlouhou sukni červených plesových šatů, které jsem tak pečlivě vybírala na dnešní večer. Vykasám si ji nad kotníky a znovu se vydám na úmornou cestu. Kdybych tušila, jak mi oblečení zkomplikuje život, zaručeně bych si oblékla něco mnohem pohodlnějšího. Zvuky temného lesa mě děsí čím dál víc. Nohy mám rozdrásané téměř až ke kolenům, ale bolest už nevnímám. Mojí jedinou myšlenkou je záchrana. Únik a bezpečný návrat domů. Náhle zaslechnu podezřelý zvuk a vyděsím se. Rychle se zastavím a zaostřuji zrak. Oči už si temnotě přivykly, avšak můj strach mě ovládl úplně celou. Když les utichne, pomalu vyrazím. Třesu se zimou i hrůzou, jak to celé skončí. Snažím se chytit druhý dech a běžet dál. Najednou mě někdo uchopí a pevně mě sevře v náruči. Vykřiknu hrůzou na celý les a křičím a křičím, dokud se neprobudím. Posadím se na posteli a vyděšeně mžourám kolem sebe. Srdce mi divoce buší. Manžel na mě nechápavě zírá a pokouší se mě uklidnit. Jsem doma ve své posteli. Všechno se mi to jen zdálo. Byl to jenom hrůzostrašný sen, nebo snad ne?