Kalmann

Jako rapl a šašek vypátrá víc, než je zdrávo. A to i bez zdravého rozumu… Kalmann Óðinsson z rybářské vísky Raufarhöfn na nejsevernější výspě Islandu má o kolečko víc. Nebo míň, což je mu putna, protože matematiku a celou školu protrpěl a v Kristových letech dál ztělesňuje obecního rapla s tátou bůhvíkde. A místní, co nemíní pocítit sílu jeho vzteku, jeho stav respektují i s hvězdou samozvaného šerifa na klopě. Má taky udržovanou starou mauserovku, chuť najít si ženu a řešit záhady, kterých mu život do cesty nastavěl habaděj. Když jednou na návrší nad vesnicí objeví kaluž krve a hned poté se začne pohřešovat zdejší prachatý hoteliér, je v kulisách arktické běloby zaděláno na černou grotesku s praštěným antihrdinou. Jenže tady cosi smrdí. Že by dobře uleželá krize v zemi, již dávno neuživí pouze turisté? Vraždila tu snad litevská drogová mafie? Anebo žralok, kterého umí Kalmann ulovit a naložit stejně božsky jako jeho milovaný děda? Houby. Policistka Birna i my budeme ještě čubrnět. Značně nespolehlivý šaškovský vypravěč je sice „tam nahoře pomalejší“, zato ví o islandské přírodě víc než kdo jiný. Korrektomundo! „Sympaticky vyšinutá postava je vždy vděčná v tom smyslu, že přitahuje čtenáře, kteří normálně tolik nečtou. (…) Retardů, co si hrají na šerify, máme i v české kotlině dost, ale nikdo z nich bohužel nedokáže tak dobře vyprávět.“ – Ondřej Horák, Lidové noviny. „Politiku stranou. Nezáleží na tom, jak moc Kalmann podezírá ledního medvěda, nadává na rybolov zamořený kvótami nebo nesnáší migranty. Tahle čtverácká báchorka se prostě povedla.“ – Süddeutsche Zeitung. „Schmidtovy romány ukazují, jak kumulace zdánlivě drobných událostí utváří pořádně zauzlená životní dramata.“ – Sjón, spisovatel a textař zpěvačky Björk. „Švýcarský autor napíše knihu, která se odehrává v Raufarhöfnu, a stvoří postavy, které jsou islandštější než cokoli islandského. Není to kouzelné?“ – Hallgrímur Helgason, autor grotesky Ženská na 1 000°. „Lidi mají za to, že se mi kolečka v hlavě točí pozpátku. To se stává. Nebo že jsem se zastavil na úrovni prvňáka. Aťsi. Nebo že mám v hlavě jen rybí polívku. Nebo že mám hlavu dutou jak bójku. Nebo že mám špatně propojené dráty. Nebo že mám IQ ovce. Přitom ovce by IQ test ani neudělala. ‚Utíkej, Forreste, utíkej!‘ pokřikovali na mě v hodině tělocviku a prohýbali se smíchy. To je z filmu, jehož hrdina taky nemá všech pět pohromadě, zato umí rychle běhat a skvěle hraje ping-pong. Neumím rychle běhat, neumím hrát ping-pong a dřív jsem ani nevěděl, co je to IQ. Dědeček to sice věděl, ale říkal, že je to jenom číslo, které rozděluje lidi na takové a makové, zkrátka jen metoda měření podobně jako čas nebo peníze, vynález kapitalismu, přitom že jsme ale všichni stejní, a pak už jsem nerozuměl vůbec ničemu a dědeček mi vysvětlil, že platí jen dnes, tady, teď a já, a to tady a s ním. A basta.“ – ukázka z knihy