Rybí krev

Jiří Hájíček se s příběhy lidí, jejichž domovy musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny Temelín, setkával už od mládí. Z Purkarce, který částečně zatopila Vltava po výstavbě přehrady dodávající vodu pro Temelín, dokonce pocházel rod jeho maminky. Atmosféru umírajících vesnic mohl vidět na vlastní oči, faktografické podklady našel při zkoumání dobových materiálů, konkrétní příběhy slyšel od pamětníků, roztroušených po zániku svých domovů po panelových sídlištích. Napsal silný příběh o ztrátě kořenů a marném boji proti jaderné elektrárně , ale také o rodinných vztazích, rozvrácených a poškozených v nevlídných časech. Hana se po letech strávených v cizině vrací domů, aby se setkala s několika důležitými lidmi svého mládí. Rodina, přátelé z dětství, staré lásky – tato setkání probouzejí vzpomínky, ale na všech jako by ležel stín, který se zvedne až na samém konci knihy. A nejde jen o stavbu elektrárny; vedle velkého dramatu zanikajících vesnic se tu odehrává i mnoho menších dramat soukromých, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti.