Ve jménu Otce

Zmrzačený veterán druhé světové války přichází s nejmladším synem na matčin hrob. Syn si znenadání povšimne, že otci kane po tváři slza, a svět se mu obrátí vzhůru nohama. Náhle si uvědomí, že ani vojáci nejsou ukuti z oceli — že i oni pláčou. Ve jménu Otce (i Syna) je ladné a harmonické prozaické dílo s občasnými záblesky poezie, prostoupené odkazy na deník autorova otce z období války. Na pozadí synovského zamyšlení nad mužností se v něm vypravěč pokouší rozkrýt, co je pravda a co mýtus. Ve jménu Otce (i Syna) je mimořádné dílo, první svého druhu v maltské literatuře. Pohybuje se na pomezí životopisu a pamětí, deníku a eseje... V knize se rozplývá hranice mezi poezií a prózou, mezi vyznáním a sondou do rodinné psychologie, mezi ženstvím a mužstvím.