Ku-klux-klan - Tady bydlí láska

Kniha se nesnaží čtenáře šokovat, ale naopak. Klidný, věcný způsob, jakým autorka vypráví, dělá celé svědectví ještě silnějším. Odhaluje svět, o jehož skutečné podobě jsem neměla tušení, a ukazuje, jak snadno se může strach proměnit v nenávist. Na celé knize mě možná nejvíc zneklidnil už samotný název Tady bydlí láska. Čím déle jsem četla, tím víc mi docházelo, že právě v tom je jeho síla. Lidé kolem sebe totiž málokdy chodí s pocitem, že jsou těmi „zlými“. I oni mluví o lásce – ke své rodině, dětem nebo zemi. A právě ve chvíli, kdy se láska začne vztahovat jen na „naše“ a přestane platit pro ostatní, může se nenápadně proměnit v něco velmi nebezpečného. Ten kontrast mě děsil možná víc než samotné příběhy. Nejvíc obdivuji způsob, jakým je reportáž napsaná. Autorka své respondenty především poslouchá. Nesnaží se je zesměšnit ani moralizovat, přesto se nebojí občas přidat vlastní postřeh nebo se pozastavit nad tím, co právě zaznělo. Díky tomu nepůsobí jako chladný pozorovatel, ale ani jako soudce. Právě tahle zdrženlivost dává čtenáři prostor vytvořit si vlastní názor. Pro mě, jako pro člověka, který zná americké dějiny spíš jen v základních obrysech, to bylo zároveň velmi dobré seznámení s tímto tématem. Je to jedna z těch knih, které člověk nedočte s pocitem, že našel odpovědi, ale spíš si odnáší mnohem víc otázek. .

Kniha poutavě vyobrazuje situaci ve Spojených státech, o které málokdo z nás ví. Alespoň podle sebe vím, že Ku-Klux-Klan mi povědomé bylo, ale mluvit o tom bych nedokázala. Přečtení této knihy mi sakra otevřelo oči a došlo mi, že svět není jen černý nebo bílý a ani Amerika není tak suprové a bezstarostné místo pro život všech na světě. Těžší, na přečtení a udržení mé pozornosti, mi přišly pasáže historií, kde jsou vypisovány roky a vše je podrobně zapsáno.